úterý 10. října 2017

Dopis dvacátýpátý

Ahoj Marto,
gratuluju k narození Anežky!!!! Jsem za to moc ráda.

Dneska Tě zdravím z Lapeco, ostravské restaurace, kterou má Belgičan. Za hodinu a půl mi začíná kurz hmtl u Czechitas a já se schovala s notebookem  do vyhlášeného podniku.

Zase jsem ti jednou dlouho nepsala a zase se toho jednou hodně stalo. Vlastně ani nevím, kde začít.

Za tu dobu se mnou hodně zarezonovaly návštěvy učitelek. Asi víš, že se věnuji AIRBNB, tedy přijímání návštěv, které mi pomáhají se podílet na nákladech na bydlení.

Z učitelek se staly stálé návštěvnice a jejich návštěvy byly opravdu přátelskými návštěvami. Společně jsme prožívaly promoce, popíjely večer čaj.

Nejsilnější zážitek z promocí byl se Šárkou. Jako všechny učitelky přijela hodně vynervovaná. Uvařila jsem ji čaj, popovídaly jsme si o ničem ale zároveň o všem. Když pak šla spát, svěřila se mi, že je věřící a já ji dala obrázek Svaté panenky Marie Karvinské, který nosívám v peněžence. Obrázek se stal talismanem a já se dověděla, že ji pomohl.

Byla jsem naměkko, jako špatně uvařené vejce.

O pár týdnů později přijely učitelky se svými rodinami. V ten čas byl u mě i Péťa a tak moc mi pomohl, že  jsem byla šťastná a ještě šťastnější, jakou v něm mám posilu a oporu.

Silné setkání bylo i se Šárčiným tatínkem. Když jsem mu řekla, že ráda běhám, rozzářily se mu oči. Chtěl si popovídat, jestli závodím a já nevěděla, jak mu vysvětlit, že moc na tyhle věci nejsem. Občas si něco zaběhnu, uvažuju o Armyrunu, protože je fajn se poměřit s vojáky a některé lokální závody jsou akcemi, kde potkáš známé, co chceš potkat... Jenže mi tak nějak připadá, že se sport stal honbou za likem se selfie tyčí v ruce a já si chci běhat, protože mě to baví... O tom, jak velkým byznysem tohle všechno je.

Starý pán Šárčin tatínek, byl totiž ze staré školy, kdy se tohle ještě dělalo z lásky s nadšením a podporou místního JZD...

Pak přijela další nová učitelka. Marto! S nikým jiným jsem si dlouho tak dobře nepopovídala! Jestliže  můj život je komplikovaný a děje se mi hodně věcí, pak ten její je daleko komplikovanější. Procházely jsme se a povídaly a povídaly a rozebíraly život. Byla to příjemná procházka.

Jo. A taky jsem změnila působiště. Už nejsem v divadle. Využila jsem toho, že můžu změnit místo a šla jsem do jazykovky. Jsem tady zatím druhý týden a tak se teprve rozkoukavám, ale už je mi líp, než v divadle. Nevyjíždí po mě agresivní psi, když se chci dostat do kanceláře, funguje topení, lidé jsou víceméně normální, záchody se myjí a mám si i kde umýt ruce, jinde než ve dřezu.

Asi jsem do té jazykovky měla jít. Majitelka má maminku nemocnou na rakovinu. Prožívá všechny ty věci, co se prožívají, když máš blízkého nemocného na rakovinu. Víš, co je zajímavé? Všichni blízcí prožívají to stejné. At už jsi majitelka jazykovky, devitiletá holčička, matka dvou dětí... Stejnou beznaděj, strach.

Dneska to téma otevřela. Jak moc špatné chvíle prožíváš, tak i tohle má svoje plus. Člověk si uvědomí priority, jak velké blbosti v životě řeší, je přítomný. Je to taková ta zkušenost, co tě mění a posune. Za cenu velké bolesti. Jestli ta rakovina nebude proto, abychom si uvědomili pomíjivost života... Začne se víc radovat a vážit si jiných věcí, než pozlátka.

Třeba to je transformace. Přeměna. A jak řekla moje sousedka, transformace bolí ale pomáhá. Mrzí mě, že se se sousedkou vídáme méně. Asi za tím bude i její partner, kterého nemám ráda. Přeji si z celého srdce mít ráda, jen mi to neustále komplikuje a dělá těžké. Takže ho akceptuji. Ostatně i já udělala milostné chyby, ale třeba jednou mi přestane komplikovat cestu k němu...

Už se blíží čas odejít a vydat se na programátorský kroužek. Mám dost odfláknutý domácí úkol. Je to hned ze dvou důvodů, chtěla jsem, aby lektoři dané body probrali se mnou a ukázali mi je lépe a taky mě pekelně bolel zub.

Rostou mi osmičky. Mám pusu napuchlou jako křeček. Hybridní křeček. Napuchlé mám jedno líčko. Možná sis všimla básničky na Facebooku.

Asi si zajdu ještě na hranolky do Faency fries. Jsem marnotratná a asi nebudu štíhlá, snad to brzy vyběhám...

Čau

Adéla

sobota 19. srpna 2017

Dopis dvacátýčtvrtý

Ahoj Marto,
zdravím Tě tentokrát z Ostravy. Mám chvilku volno a rozhodla jsem se ji využít k napsání pár řádek.

Posledně jsem zakončila dopis svým vinným dobrodružstvím, které už bohatě odeznělo. Dokonce hned druhý den.

Během své práce pro divadlo se podílím na jedné letní hře. Je to z těch hodně hezkých a dobrých chvil. Třeba když jsem hlídala jednu scénu. Ono totiž scény jsou různě po Ostravě a já dostala za úkol jednu z nich hlídat, aby nebyla rozkradena.

Scéna měla zobrazovat chrám. Uprostřed byl trůn a kolem sloupky s pochodněmi. Před trůnem byl bílý koberec. Trůn bylo neuvěřitelně pohodlné křeslo, které jsem využila jako svoje sídlo k hlídání. Byla jsem už pár dnů unavená a tak mi hlídání bodlo. Na křesle jsem se příjemně zabydlela a udělala si pohodlíčko. Kolem mě byly krásné stavby a bylo mi tam tak fajn, že jsem neregistrovala občasné turisty, kteří mi občas zatleskali.

Bylo to fakt fajn, jedna z těch situací, co se špatně předávají. Každopádně odpočala jsem si jako královna a chrám nikdo nerozkradl, takže jsem byla i pracovně úspěšná.

Potom jsem prodávala občerstvení. Dostala jsem vozíček, se kterým jsem chodila. Byl to docela komický prvek a dobrý nápad. Část cesty mě doprovázel vinař zevčera, ale protože jsem měla sama dost práce, odehnala jsem ho sledovat představení.

Po představení byla afterparty a Janko (ten z dobrodružství) mi byl pořád v patách. Čím víc jsme byli spolu, tím méně mi byl svými názory a osobností nesympatický a docházelo mi, že je Petr vlastně docela výhra.

Víš, ono už nějakou dobu sleduji jeden typ lidí. Osoby, co utíkají k umění a umělcům ve snaze zdrhnout z vlastního technického, IT života. Vidí tu hezkou stranu, lehkost bytí, improvizaci, spontánnost, umění žít, bohémství, umění prožívat a po tomhle touží. Ve snaze o odlehčení vlastního bytí a jiných světů si idealizují ten umělecký.

Už ale zapomínají, že všechno má svou odvrácenou stranu. Když máš dar prožívat a pozorovat, nevidíš a neprožíváš jen to pěkné a pozitivní. Ty scény nevznikají lusknutím prstu. Kostýmy herců je potřeba vyprat, sestavit a za vším je dost další práce. Tvoří se scény, nasvětluje se, sepisují smlouvy, shání věci.

Ale ono takhle to je se vším a dokud je rovnováha v pozitivnu a negativnu je to fajn.

Dneska odpoledne by měl za mnou přijet Peta a přivézt mi Credencial. To je takový poutnický pas. Náhodou (možná modlení na Vyšehradě zabralo) jsem zjistila, že se dá jít svatojakubská cesta i v ČR. Takže nemusím utratit 50 000, abych se prošla po Francii a Španělsku, ale třeba tam taky jednou dojdu.

Vyrazit plánuju už hodně brzy.  Mám už i plán kdy, jen jej nebudu psát takhle veřejně na net. Nejspíše půjdu z Olomouce do Brna a později plánuju chodit pomalu z Brna k Rakousku. Na absolvování cesty by mi mělo stačit 100 ušlých km, takže asi budu jediná, kdo ušel Svatojakubskou cestu po ČR, ale na druhou stranu si vemu boty na hory, starý batoh, co mám doma, legíny na cvičení a nemusím nic kupovat. I jízdenka do Olomouce mě bude stát místo šesti tisíc šedesát devět korun. A ubytování by mělo být za půlku. Ještě zvažuju, že skočím tady na arcibiskupství se poptat, jaké mají zkušenosti a jaké jsou možnosti. No a když nic nezjistím tak si obvolám jednotlivé fary nebo kláštery, jestli nepřijmou jednu poutnici a když ani to nevyjde, tak někde najdu Airbnb nebo hostel nebo něco.

A třeba jednou fakt do toho Santiaga dojdu. Ale ono to je vlastně jedno. Poutě se nevykonávají na to, abych viděla nějaký kostel nebo došla na konec světa, ale pro duchovní povznesení a očistu a na to mi putování po ČR stačí. :-)

Jdu si tady dokončit resty.

sMěj se krásně

Těšící se Adéla

pátek 11. srpna 2017

Dopis dvacátýtřetí

Ahoj Marto,
budu za Tvé komentáře ráda, pokud by se ti je nechtělo psát, můžeme si zavolat. Možná zavolání si bude rychlejší.

Nevím, jestli to bude modlitbou nebo se věci jenom dějí, ale od neděle se toho odehrálo docela dost. V pondělí jsem byla s přáteli na Lysé.

Výlet jsem si neuvěřitelně užila. Cestou jsem ale vykládala  o naší dovolené, jak jsme se s Petrem hádali a vlastně to zastínilo krásné chvilky, které jsme na dovolené taky měli.

Domlouvali mi, že si musíme ve vztahu promluvit a udělat tlustou čáru za rakovinou modelem chování, kdy se točíme kolem toho, aby se Petr cítil spokojený.

Víš, na Žlutém kopci (Masarykův onkologický ústav) jsem si všimla jedné věci. Rakovina je často horší pro blízké, než nemocného. Ten bojuje, všechno se mu přizpůsobí. Blízcí ale mají strach o nemocného, který je pro ně důležitý a do toho ještě musí řešit tisíc dalších starostí. Často se v té době ukáže kvalita vztahů a všechno se komplikuje.

Častá bývá i změna chování nemocného, tím jak se často sledoval - bojoval s nemocí, musel se zaměřit na sebe. Péče, jejíž kvalita a intenzita, která ho ze začátku překvapovala svou skvělostí se pro něj stala standartem na úkor okolí. Stávají se z nich sobci, tak to aspon nazvala jedna z kamarádek, když jsme se byly projít. Ostatně i v Pelíšcích je pán agresivní, berou se na něj ohledy, zatímco maminka umírá a nechává si svou nemoc pro sebe.

Ve středu jsem byla objednaná k lékařce na ledviny. Často chodím na záchod, moc piju a bolí mě na ledvinách. Lékařku mi doporučila známá, která se pohybuje ve zdravotnictví.

Byla to hodně silná návštěva. Lékařka se ptala a ptala.. Na rodinu, na prostředí, na nemoci, na vztah. Vyplýval můj život a všechno, co se stalo, jak jsem vyrostla a bylo mi domluveno, abych se starala o sebe a vyrovnala s vlastním životem místo neústálého nabuzování a snažení se aby byl Petr šťastný a spokojený. Kromě toho jsem taky dostala hodně skleniček a pokynů pro vyšetření a byla prohmatána.

Jisté ale je, že jsem od lékařky odcházela v transu. Nakopnuta. Večer jsme si s Petrem volali a náš hovor byl hodně silný. Napsala jsem mu věci, o kterých si musíme promluvit a zavolali jsme si přes Skype. Máš Skype?

Pak jsme vyrazili oba rozhovor rozdýchat. Když jsem tak běhala, potkala jsem svojí známou. Známá zářila a hodně ji to slušelo, jakoby se změnila. Byla to nová práce a kupodivu mi dodala i energii a když jsem tak dál běžela naším krásným parkem, najednou jsem měla potřebu zhluboka dýchat, cítila jsem jakoby tím, jak jsme si s Petrem promluvili a jak jsem potkala Petru (tu známou), jakoby se do mě znovu vdechoval život. Energie. Skoro jakobych se po roce nadechla.

Ještě jsem ale nezmínila jednu věc, kterou je dobré napsat, aby příběh dával smysl. Píšu si s jedním pánem, co jsem ho potkávala na schodech, cestou do divadla. Je to pouze přátelské psaní. Pozval  mě na víno. V divadle ted připravujeme letní inscenaci a včera cestou domů jsem dostala chuť na víno.
Napsala jsem tomu pánovi ze schodů, že mi jede autobus až za hodinu, jestli nechce vyrazit.

U vína jsem mu řekla, že mu můžu v tuhle chvíli nabídnout jenom přátelství, protože jsem ve vztahu s Petrem. O svém komplikovaném životě, jak moc mám za sebou náročný rok a dala mu možnost rozhodnout se, jestli mě ve svém okolí chce. Pochopila a respektovala bych, kdyby ne.

Moje otevřenost a přiznání vyvolaly jeho potřebu svěřit se. Ve vzduchu létala hodně zajímavá témata. Během toho, co vykládal o svém rodném domě na slovensku jsem zjistila jsem se ho zeptala - ty jsi taky z restituentské rodiny, co? A najednou jsem měla někoho s kým jsem mohla porovnávat rodinné příběhy. Překvapení bylo vidět na obou a možnost si povídat o zkušenosti, kterou nemá každý nebo ji tají.

Najednou jsem před sebou neměla někoho, kdo za každou cenu si musí sklidit úrodu ve svojí hře na mobilu nebo přečíst zprávy, musím ho nakopávat aby vyrazil a i když mu nabídnu deset možností, žádná z nich se mu nelíbí.

Díky svojí otevřenosti jsem zjistila Jankovu (tak se ten pán ze schodů jmenuje) komplikovanost, nevyrovnanost s životními rozhodnutími a to jak pořád hledá sám sebe. Zalíbení v pubertáctví a mnoho věcí ve kterých Petr vychází lépe. Nicméně to bylo silné setkání a mám pocit, že se ještě máme setkat.

A taky mám pocit, že si hraju s ohněm.

Ted si jdu ale hrát s během nebo kolem a pak do divadla.

Měj se krásně, Marto.

Adéla

neděle 6. srpna 2017

Dopis dvacátýdruhý

Ahoj Marto,
tak tě zdravím dnes jak jsem slíbila.

Je neděle, jsem sama doma a nikam nespěchám, takže se mi slib daří naplnit. Mám pomalé nedělní ráno/dopoledne a asi mě ještě bere spánek. Třeba dlouhodobý deficit z těch veder, co byla.  Možná mám ještě nějaké dozvuky ze zdravotních potíží, co mě skolily. Nebo ještě pořád zpracovávám včerejší loučivý oběd s Petrem. Dala jsem si stejné jídlo a ještě teď jsem přejezená (druhý den 9 ráno - nutno ale přiznat kousíček kuřecího masa včera večer a dvacet gramů uvařené rýže k tomu a dneska špetka mysli). Na vině ale může být taky ospalé počasí venku.

Vlastně to je fuk. Stejně jsem sedla k počítači, abych Ti psala o dovolené, kterou jsme s Petou v minulém týdnu měli.

Mohla se vydařit více. Všechno začalo čtrnáct dnů před odjezdem, kdy jsme začali plánovat. Musela jsem se starat o hosty, do toho jsem byla nešťastná z toho divadla, doma na mě mávaly povinnosti, chtěla jsem se chtěla věnovat i svým zálibám jako je běh.

Místo toho jsem se ale věnovala plánování dovolené, na kterou jsem se těšila, jako malá Adélka. Cokoli jsem Petrovi poslala, bylo špatně, nelíbilo se mu nebo zkritizoval. Když poslal vlastní návrh dostala jsem nepřehlednou změť textu, ve které se nedalo orientovat. A když kritika stoupala, doma se kupily neudělané věci, vybouchla jsem.

Petr ale uznal chybu a začali jsme plánovat znovu. Když jsem mu poslala mail a potřebovala jeho reakci, abych mohla pracovat dál nebo vymýšlet alernativy, vybouchl na mě že ho nutím a má to čas.

Už jsem to nevydržela, extrémně vybouchla, brečela, řvala. Promrhala jsem čas, který jsem neměla abych nám vytvořila pěknou dovolenou a místo toho se mi dostalo jenom kritiky, žádné spolupráce nebo naslouchání, kritika a rýpání.

Do toho se mi ještě vybavovaly problémy dovolených z minula a já odmítla jakkoli se podílet na přípravě. Přesto jsem nakonec našla hostel a zarezervovala.

Den před odjezdem na dovolenou jsem jen věděla, že jedeme do Kutné Hory, Prahy a Telče, co ale budeme dělat a kam půjdem mi nebylo pořád sděleno.

V den setkání jsme se ale potkali rádi přivítali. I když bylo trošku cítit napětí. Večer jsem si dala více vína, než bylo zdrávo a druhý den mi nebylo dobře. Petr se na mě zlobil a chyběl mu už jen váleček a natáčky na hlavě k ideálnímu obrazu naštvané manželky - megery.

V neděli jsme vyrazili do Kutné Hory, ubytovali se a prošli památky. Byli jsme ale rychlejší, než Petr očekával a tak jsme večer neměli co dělat. Ačkoli měl Petr na starost zajistit program na Kutnou Horu.

Nakonec jsme vyrazili do místní restaurace na zahrádku. Dobře tam vařili a já se těšila. Mezi tím, ale byl Petr protivný, protože něco nezvládl a já zklamaná. Večer jsme se šíleně pohádali a šel z nás nahromaděný vztek za několik předešlých dnů. Poctivá hádka do krve.

Nakonec jsme se ale usmířili a tak celé to hádkové peklo dopadlo nakonec krásným povídáním pod nádhernou památkou a romantickou procházkou po Kutné Hoře.

Ono to když teď nad tím tak přemýšlím, tak krom večera byla i super návštěva dolu. Adrenalinový zážitek. Už od začátku nás průvodkyně varovala a pak jsme dostali helmy a šli do dolu. Už na začátku jsme si všimli odřenosti helem. V dole nám došlo, proč byly tak odřené. Jak jsou v dole úzké a nízké chodby, tak se pořád mlátíš do hlavy. Nicméně i přes extrémnost a stísněnost byla prohlídka super.

Taky jsme měli fajn oběd a byli na expozici trestu. Možná sis všimla fotky na facebooku. Když jsem tak sledovala všechny ty středověké tresty a výslechy, tak jsem dokonale pochopila bohabojnost středověkého člověka. Já bych osobně měla nahnáno z čehokoli.

Během noci se Petovi udělalo špatně a slabo, hodně zvracel a byl malátný.  Ráno jsem mu ještě rychle vyrazila pro léky, abych jej vzkřísila.

Léky jsem mu odprezentovala jako zázrak vesmíru (doufala jsem v Placebo). Nakonec se můj marod zvedl a vyrazili jsme.

Kostnice na mě působila děsivě. Měla podivně temnou atmosféru a já se musela pár krát nalepit na Pétu, aby mě ochránil. Více se mi líbilo v katedrále. Byla prosvětlená.

Co se mi ale nelíbilo, byly všudypřítomné suvenýry v symbolu lebky okolo kostnice. Chápu, že se tamní snaží vydělat. Ale už toho na mě bylo moc. Měla jsem pocit, že by místní vyrobili lebku i ze žvýkačky, aby vydělali...

V Praze jsme se rozdělili, já se šla projít, Péťa už na ubytování. Koleje Univerzity Karlovy na Větrníku. Jestli tam někdy pojedete a budete se ubytovávat, dej si pozor na naprostý bordel v ubytovávání a nepříjemnost personálu. Přitom pokoje jsou na cenu příjemné a tramvají si dojedeš do samotného centra. Dostupnost tramvají je pro mě důležitá. Bojím se schodů v metru a tak se sama po Praze dostávám do metra vchodem pro invalidy. Improvizace.

Zatímco Péťa odpočíval, najedla jsem se ve věhlasné jídelně na Těšnově. Je to kousek od centra a za 100 kč jsem měla polívku, hlavní jídlo a pití. Všechno moc dobré.

Pak jsem si ještě skočila na zmrzku do Ovocného Světozoru na Václaváku - tu taky moc doporučuju. Mají i boží chlebíčky a vyrazila za marodem.

Vzhledem k tomu, že dostat se přístupy pro invalidy trvá o něco déle, měl víc času se posbírat. Ubytovali jsme se a vyrazili do města. Protože Pétovi ještě nebylo úplně dobře, dali jsme jenom zmrzku ve Creme de la Creme. Je to nejvyhlášenější zmrzlinárna v Praze a já chtěla ochutnat. Je to kousek v centru a my se dostali na Staromák. Všude kolem nás bylo příšerně moc turistů. Brutálně a extrémně moc turistů.

Naštěstí jsem si vzpomněla na Skautský institut a zatáhla jsem nás do oázy klidu z babylonské apokalypsy.

Do Prahy jezdím už od mala. Nevím, proč jsem zatím v létě tu turistárnu neviděla...

Každopádně jsme ze Skautského institutu utíkali co nejrychleji Staromákem přes Pařížskou na Náplavku. Petovi ještě nebylo nejlépe a tak jsme měli relaxační program.

Na Pařížské jsem dostala dvě pusy. A víš, co? Přišlo mi to jako to nejluxusnější, co tam bylo. Ono hodinky za 150 000 nebo jiné luxusní zboží se onosí ale taková pusa z lásky, ta se koupit nedá a je cenější.

Na Náplavce jsme pak chvíli poseděli. Večer se Péta vydal na koleje a já ještě chvíli byla v centru.

Druhý den jsme se vydali místo do Telče na Vyšehrad. Marto!!!! Vyšehrad je nádherné místo!!! Všude tam, všechno tam.

Sice i na Vyšehradě jsou turisti, ale podstatně méně. Oba jsme si po areálu/okolí chodili podle sebe a když jsem došla ke katedrále, prošla přede mnou paní. Zeptala se, jestli se může jenom pomodlit. Pokladní ji pustila. Modlitbu jsem zvažovala už dlouho, na vstupu bylo napsáno, že na modlitbu pouští běžně, tak jsem se vydala taky pomodlit.

Marto!!!! Snad poprvé jsem zažila nebeskou posvátnost místa, kde tě naprosto pohltí duchovno a poklekneš. Neumím své pocity poznat. Nechodím do kostela, nejsem křesťanka. Jistě mi ale rozumíš.

Chrám na Vyšehradě pro mě nebyl krásnou kulturní památkou, ale opravdu posvátným místem a tak jsem se začala modlit. Moc mi to nešlo, ale něco jsem ze sebe vydala. Třeba to vyjde.

Po modlitbě jsem se ještě trochu rozhlédla, šla za Petrem. Ale taky rychle ven, nechtěla jsem si kostel prohlížet jako památku nebo něco co mám okukovat, protože mi to přišlo neuctivé.

Večer jsme dojeli do Brna. Na bytě bylo extrémní vedro a tak jsme se nakonec vydali do Karviné. Tady pro změnu chytily zdravotní problémy mě. Dostala jsem šílený průjem a slabost. Nakonec se ale všechno zvládlo i s menším štěkáním.

Když jsem se včera k Pétovi přitulila shodli jsme se oba na tom, že jsme měli pocit, že bude lepší tu dovolenou ukončit ale jak tady tak jsme tak víme, jak moc si zase budeme chybět.

A i když jsme se hádali, tak jak ti to tady píšu, zažili jsme i dost pěkných chvilek. Proč si člověk pamatuje ty horší?

Taky mi došlo, jak moc toho my ženy máme na bedrech a držíme vztahy a rodinu. Jak moc mě ještě čeká práce, organizace, plánování. Vlastně to hádání se k tomu plánování pomohlo. Vyzkoušeli jsme si, že jsem na plánování lepší, ujasnili jsme ci, co komu jde lépe a jak to dopadá, když se nerespektujeme.

Dostala jsem i pár zajímavých připomínek a zamyšlení. Třeba se ještě rozepíšu. Musím si ale ujasnit hodně věcí v sobě. Petr mi dal poměrně zajímavou zpětnou vazbu v některých věcech a když jsem ho včera jela z Hranic, kam jsem svého milého doprovodila, nacházela jsem články, které mi pomáhaly  ujasnit si myšlenky.

Tak si tak říkám, jestli moje modlitby, aby mi bůh ukázal cestu, na Vyšehradě nebyly vyslyšeny...


Dost ale víry, už se začínám překvapovat sama. Jdu vařit a zavolat Pétovi k dobrému ránu.

Adéla

sobota 5. srpna 2017

Dopis dvacátýprvní

Ahoj Marto,
absolutně a ani jednou myšlenkou nepochybuji o tom, že Ti s Jáchymem hrozí byť jen minimální zakrnění. Podle mě žádné matce s dítětem nehrozí zakrnění!

Ráda sleduju lidi. Mám na to i různé kategorie a odvětví, co sleduju. Jednou takovou kategorií jsou matky. Taková matka totiž zpravidla během několika minut pokoří všechny fyzikální a logické zákony, aby zachránila své dítě před sebevraždou, kterou se chystá spáchat nebo jenom aby svou ratolest, odrážedlo, kočárek, nákup převedla přes silnici. Vždycky překvapeně a s úctou pozoruji. I mistři tetrisu by byli bohapustými amatéry.

Když jsem ti tak minule ve spěchu psala a počítala s odepsáním druhý den, nevšimla jsem si, že mezi posledními dopisy uběhly dva měsíce - ne jeden!

Senilní povídání o tom, jak čas utíká si nechám pro sebe. Sama to určitě cítíš stejně. Spíše se zaměřím na dopsání o práci v divadle. To, co jsem napsala je určitě zajímavé a bylo to zkušeností. Třeba mi to jednou pomůže napsat vlastní scénář.

Práce pro divadlo má ale i druhou stránku. Jsem v brutálně bohémském prostředí. Brutálnost spočívá v extrémním nepořádku, laxním přístupu k řešení praktických věcí, bohémskému životu a dalším věcem k tomu patřícím, které neumím písemně ztvárnit.

Určitě si řekneš, že jsem tohle od alternativního divadla mohla čekat, ale nenapadlo mě, jak daleko ta nepořádnost a bohémskost je. Toaleta za měsíc nebyla ani jednou uklizená, ruce po záchodě si myjeme v kuchyňce, kde ve dřezu bývá nádobí a opodál se od doby, co se malovalo povalují kýble od barvy, které se překvapivě vymývaly v dřezu kuchyňky. Že kuchyňská linka je lesklá a ne matná jsem zjistila potom, co jsem ji umyla, protože mě štvalo, že je v dřezu z NĚJAKÉHO důvodu (nezkoumala jsem) písek.

V kanceláři se čím dál tím víc objevují kupky prádla. Začalo to NĚČÍMA trenkama, pokračuje to riflemi, závěsy, polštáři, tričky. Místo ve skříni přitom je. Schody do divadla jsou ulepené. Cestička z mikroskopických kousku toaletního papíru táhnoucí se od záchodu zmizela ve chvíli, kdy jsem se naštvala a tajně si vysála. Ono si tajně dva krát týdně uklízím. Kupky oblečení přesunu mimo svůj stůl.

Kupovivu ještě nikdo nezaregistroval, že se objeví v jeho části stolu. Vzhledem k laxnímu přístupu jsem si jistá, že kdybych si neuklízela svou část kanceláře, budu uklízet všem.

Když jsem se pokoušela vyvolat aktivitu k úklidu slovy: Co kdybychom si tady uklidili nebo se domluvili s paní uklizečkou, že nám začne pravidelně aspon dva krát týdně umývat záchod byly přijaty s překvapením.

Jakobych narušila přirozený tok věcí a spadla z višně. Výrazy v obličejích vypovídaly, že asi znají slovo úklid a nepořádek a ví, že se to má dělat ale chtít po mých kolezích pořádek je jako chtít po černochovi, aby změnil barvu kůže na bílou. Ano. Michalu Jacksonovi se to povedlo, ale po náročných plastických operacích.

Taky mi bylo slíbeno více podílení se na tvorbě divadla, což se neděje. Ze začátku nefungoval počítač a protože jsem zrovna měla notebook sebou (než mi Petr vyměnil zámek u pokoje za fabku, nosila jsem si nejcenější věci sebou, když u mě byli hosti), nabídla jsem, že než počítač spraví, můžu použít zatím svůj. Na počítač divadla se nesáhlo měsíc. Zatím pořád používám svůj.  Navíc krátce po tom, co jsem ti napsala, přišel zbytek osazenstva.

Byl konec měsíce a řešily se výplaty. Nemám pro to žádný důkaz a ani přístup k informacím, ale nejspíše nebude ani průhledné vyplácení mezd. Soudím tak ale z několika zaslechnutých hovorů slibujících zaplacení.

Když to po sobě čtu, připadám si, jakoby mi nejvíce vadil bordel. Vadí mi hodně, ale připadám si celkově frustrovaně a využitě.

Ti lidé divadlem žijí, uměním a nejsou až tak špatní. Jen to jsou prostě bohémové. A já jsem už na tohle bohémství stará. Mám pocit, že jsem z té rozevlátosti lehce vyrostla. Taky je mi už 32.


Pro divadlo pracuji a je mi placeno z dotace. V rámci svého programu/kurzu mám možnost místo práce změnit a agentura, která se o mě stará mi to má zajistit a pro zmíněné to asi udělám. I když mi bude trochu chybět ten nádherný výhled z okna, apokalyptická pavlač a božské kafe za třicet korun a občas některý z vtrhnouc vších herců a jeho básnění o divadle.

Už na tuhle poezii bytí nemám moc čas a je potřeba se věnovat plně něčemu, co mě uživí.

Teď se jdu ale věnovat úklidu vlastnímu. Dneska odjížděl Petr a tak jsem po pečení mysli a vypravování svého milého nechala v kuchyni nepořádek, abych si jej více užila a vyrazila s ním na oběd. Priority. Znáš to.

Zítra ti napíšu o dovolené s Petrem (vztahový očistec) a o posvátném místě, kdy jsem klekla na kolena a začala se modlit.

Zatím se měj krásně.

Adéla


pátek 28. července 2017

Dopis dvacátý

Ahoj Marto,
mám velkou radost, že miminko, které čekáš roste, jak má. Jáchymovo vyznání lásky je fajn. Tahle neohrabaná vyznání lásky jsou fajn. Tuhle jsem koukala na radiátor a vzpomněla si jak ho Petr po operaci s velkým vysílením opravoval, protože mi chtěl pomoct.

Gratuluju k novému obýváku! Je relativní možnost, že bych ho na skok přišla zkolaudovat v dohledné době. Je to ale možnost a relativní. Brzy pojedeme kolem, takže bych to zkusila. Aspoň bych ti opožděně popřála k narozeninám. To bych se ale ozvala telefonem.

Víš, že Jáchyma chápu s tím talířkem? Všichni máme takové malé zábrany. :-)

Jak tak koukám, dlouho, předlouho jsem ti nenapsala. Už to bude déle jak měsíc. Dost  se za tu dobu stalo.

Týden po napsání dopisu jsem odjela hlídat děti za Prahu. Jako instruktorka na školu v přírodě. Hlídala jsem asi 14 dětí odpoledně. Byla to krutá fuška. Chlapecká třída. Boj o život. První den mě málem sežrali. Druhý den už byl o milimetr snazší a s postupem jsme se dostali k nástupu, pravidelnému útvaru. Když jsem odjížděla, ještě mi chyběli.

Mezi dětmi bylo několik zajímavých osobností. Sáva. Maličký rusáček. Neuvěřitelně zlobivý chlapeček, stejně ale jako byl nepoddajný, zlobivý byl ale srdečný a krásný. Jako z nějakého žurnálu a tak se na něj nešlo zlobit. Štěpán, inteligentní a hrdý kluk. Michal, dříč, sympaťák. Byla tam i holčička, které maminka zemřela na rakovinu. Bylo zajímavé, že jsme měly některé pocity a emoce stejné, přestože nás dělilo přes 20 let.

Po příjezdu jsem nastoupila na rekvalifikační kurz. Spíš, než kurz - no kurz - měsíc trénuješ různé wordy, excely  a pak pět měsíců pracuješ na dotaci pro nějakou firmu nebo instituci. S tím, že své působení můžeš změnit.

A tak jsem skončila u divadla. Tvořím tady databázi, přepisovala jsem scénář, seřadila smlouvy a další. Za čas se budu podílet na jedné inscenaci. Do toho jezdí hosté přes Aibnb, Petr a je dost náročné stihnout všechny aktivity.

Snad se to časem zlepší. Potřebovala bych, aby měl den 50 hodin, ale to asi každý z nás.

Zase musím utíkat za povinnostmi, ale zítra už bych měla mít klid a tak se rozepíšu.

sMěj se zatím krásně.

Adéla



úterý 16. května 2017

Dopis devatenáctý

Ahoj Marto,
no to je paráda! Skvělá novinka! Gratuluju k dalšímu dítěti. Jáchym si prochází obdobím vzdoru. První pubertou. Zažívají to všechny matky kolem mě. Přála bych si ti dát nějakou radu, ale nemám ji. Jsem bezdětná a jak víš, nejsem z úplně ideálních poměrů...

Takže i kdybych ti radila cokoli, zeptej se ještě někoho jiného. Na druhou stranu si ale myslím, že máš za sebou pohádkové mateřství, které by ti holky z mého okolí záviděly.

Každopádně věřím, že mateřství zvládneš. Máš hodně pomocníků, rodinu, církev. Vždyť křesťanské akce jsou hodně zajímavé a mohou být i přínosné. Bohužel to není moje cesta duchovna a víry a než  být špatnou křesťanou, raději nebýt křesťankou.

V jedné z odpovědí narážíš na to, že jsem se změnila a připadám ti jiná. Uběhlo hodně času a určitě jsme se obě změnily. Vždyť když jsme se potkaly, byla jsi jiná Marta a myslím to v pozitivním. Fakt. Jsi hezčí, více ženou, dospělejší...

Možná můžu být jiná. Je to teď těžké období. Despotická matka, probouzející se stíny z dětství, hledání práce a vyrovnávání se s odmítáním, paradoxní profesní zážitky, taky Petr umí pozlobit.

Poslední měsíc s Petrem proděláváme těžší období.  Během nemoci se zaměřil na sebe. Je to logické, když máš rakovinu, je to těžká nemoc se kterou bojuješ. Zvykl si na mojí péči, přehlížení neuróz, která mu připadala ze začátku zázračná. Teď ve chvíli, kdy je už zdravý a chci se vrátit k normálnímu vztahu je to těžké.

Naštěstí je pořád skvělý chlap, přiznal chybu a vím, jak moc se snaží. Bere připomínky, diskutuje, poslouchá mě, uvědomuje si chyby. Jenom ta složitost se k tomu všemu dopracovat, překousnout nálady a rostoucí negativitu, kterou chytá od bratra a lenost z válení se a koukání do mobilu...

To je tak, když je člověk dlouho single. Bez pořádného vztahu. Zvlčí. Zvykne si na svůj prostor, sebe a další člověk ve vztahu je pak zásah do dlouholetých zvyků.

Jinak. Ale z veselejšího soudku. V sobotu jsem byla s kamarádkou v Ostravě. Zmínila jsem se o ní už v předchozích dopisech. Je to ta, co nešla za družičku. Když prý pátrala po důvodu, zjistila, že nebyla pozvána protože by nevěstě kazila fotky.
Řešit to moc nemá cenu, nevěsta se stěhuje na druhý konec republiky. Na moji otázku, proč ji nedošlo, že s kamarádkou je něco v nepořádku když ve třiceti zničí rtěnkou bundu dívce, která ji zavazí ve výhledu na muže jiné, než je její snoubenec mi řekla, že to tenkrát tak nebrala.

Argument mi stačil. Často si lidi idealizujeme lidi v okolí a nevidíme vážné náznaky.

Každopádně! V sobotu jsme byly na Dragon festu v Ostravě a na dnech otevřených dveří. Zážitků mám na milion. Pěkní muži (to, že miluju Petra, neznamená, že nevidím fešáky). Mít to všechno popsat, má dopis víc stran, než celé Tolkienovo dílo.

Uvedu tedy jenom dva. Když jsme došly k České Televizi, byla na prohlídku šílená fronta, která podle pořadatelů měla trvat hodinu. Domluvily jsme se tedy, že se v řadě budeme střídat a v mezičase si projdeme atrakce před budovou.

Prvně šla kamarádka, pak jsem šla já. Prohlédla jsem si přenosový vůz a objevila místo, kde se skládají večerníčkovské čepičky. Sedla jsem si a začala skládat pro sebe a kamarádku. Během tvorby pokrývek hlavy  mě obklopili mentálně postižení, já zabraná do textu na čepičce a skládání jsem si ani nevšimla, že nás zabírá reportážní štáb a nejvíce mě. Ve finále mě pochválila vychovatelka a zeptala se jestli skládám čepičku i Jiříkovi. Odvětila jsem, že sobě a kamarádce. Následně se zvedla a nic netušíc došla se pochlubit svou tvorbou. Když jsem se dověděla, co se mi stalo, byla jsem červenější, než sovětská vlajka.
No, snad se aspoň ta reportáž povedla.

Když jsme pak šly na samotnou prohlídku, dostaly jsme se do natáčecího studia. Aby naše fotka za zpravodajským pultem byla bez zbytečného davu, čekaly jsme až se všichni vyfotí. Už při druhém člověku jsme zjistily, že jsme před kamerami a ty nás přenáší na obrazovky na za pulty. No a když už jsme tak měly být na pozadí, tak jsme se rozhodly ukázat pozadí. Vždycky, když se někdo chtěl vyfotit, otočily jsme se zadky ke kameře a lehce je našpulily.
Bude se potřeba pořádně na naše zadky zaměřit, ale jak jsme se tomu zasmály ve večerníčkových čepičkách...

Dneska jsem vyrazila do místního kovorkingového centra. Takového toho místa, kde pracují lidé na volné noze. Když jsem doma, začne mě štvát, že ještě nemám tohle hotovo, ono hotovo a tak odbíhám. Ve finále neudělám nic pořádně.

Takhle jsem už aspoň opravila nabídku na Airbnb, vyřešila mailem úřady, pořešila tady nějaké nabídky práce i když sezónní a sepsala dopis tobě. Na řešení toho mám podstatně více a na hlavní blog plánuju napsat pár dalších článků, o které jsem byla požádána.

Ještě se tady ukážu. Trochu škoda, že jsem tady akorát já a dva studenti. Třeba jsem tady v mrtvý den. Každopádně už řeším zbytečnosti. Pro ted ti popřeju krásný den a budu pokračovat v produktivitě. :-)

sMěj se krásně :-)

Adéla