úterý 27. prosince 2016

Dopis druhý

Dobré ráno Marto,
vůbec se mi neomlouvej. Sama jsem si u Vás (jo vím, v množném čísle se velké V nepíše, ale já tím chci vyjádřit radost, takže jaképak copak) připadala skvěle a opravdu se mi nechtělo. Vlastně jsem ještě dva dny potom vykládala kamarádce jak skvělé setkání to bylo.

Potvrzuje to moji teorii, že školní srazy jsou zbytečnost, protože kdo chce, cestu si k sobě najde. Navíc se touhle cestou ušetří hodně společenských frází a frašek. Nebo aspoň já to tak mám.

Možná naše setkání bude dřívější, než si myslíme. Na narozeniny a vánoce (i zde používám malé písmenko schválně) jsem dostala 5000 a každoročně chodím ke kadeřníkovi za peníze z vánoc.  Vzhledem k tomu, že jsme spočítaly, že mi náklady vyjdou stejně, proč opravdu neuskutečnit stříhání ve vašem městě. 

Stejně jsem v tuhle chvíli časově flexibilní, tak proč to nevyužít. 

Neciť se prosím jakkoli zavázaná, kvůli formě, jakou jsem si zvolila pro zaznamenání svého roku života. Počítám i s občasnou jednostranností mých dopisů. Vzpomněla jsem si jenom na naši konverzaci a přišlo mi jako dobrý nápad zvolit k zaznamenávání formu dopisu s konkrétní adresátkou. I já občas budu méně konkrétní, než bych byla v osobním dopise. Ač o blogu víš zatím jenom ty, je veřejný. 

Těsně po posledním dopise jsem si šla zaběhat. Neuvěřitelně mě překvapilo, jak běhání může změnit moji náladu. Vyběhala přednarozeninovou depresi. Byla jsem s manželem kamarádky. Třipětiny cesty běžel přede mnou a v posledních dvou kilometrech z pěti jsem ho předehnala. I s energií se musí umět hospodařit. Kamarádce jsem pak půjčila sáňky po sobě pro syna. Proč by mi měly ležet na půdě, když si jejich syn může vyjet.

Včera jsem si taky dala svých pět kilometrů a vyrazila vlakem za Petrem. Je na něm vidět, že má ještě pooperační bolesti a chůze mu dělala námahu. Přála jsem si vzít tu bolest na sebe, přenést ho, vynaleznout nějaký zázračný prostředek... Asi se na stará kolena ještě přihlásím na medicínu. 
Byly to ale jenom moje emoce, pere se s nemocí statečně. Předchozí věta je strašná fráze, ale podcenila jsem ho. 

Vlastně v tuhle chvíli mám pocit, že mám toho nejskvělejšího chlapa na světě. Není žádný sportovec, neudělal šílenou kariéru, ale má mě rád a já se vedle něj cítím skvěle. 

Včera mi až při předání dárků málem ukápla slzička dojetím. Došlo mi, jak moc mě zná, snaží se mi udělat radost i přestože je to pro něj momentálně namáhavé. Zná můj zlozvyk stříhat maso nůžkami, tak mi koupil pořádné nůžky, ví jak miluju čaje, dokonce z kterého jsem byla nadšená a pořídil mi ho a takz jsem dostala pořádnou pánev. 

Ode mě dostal knížku o cestování a sešítek na zaznamenávání nápadu. Po jeho uzdravení plánujeme navštívit 50 míst po ČR a světě. Ač jsem do sešítku zřetelně vepsala, že má rozhodnout on, věřím, že k Tobě naše kroky taky zavítají. 

Připravím mu snídani a jdu se ještě na chvíli přitulit. Stejně je na světe nejkrásněji v jeho náruči a když mě políbí na líčko, jak to umí jen on. 

Pak si musím zařídit běžeckou skupinku a taky potřebuju nové rifle. Ty, co jsem si koupila o Černém pátku mi strašlivě nesedí, tak chci navštívit obchod tady, přecijen Petr bydlí ve větším městě.

Jdu do náruče spáče.

Měj krásný den!

Adéla

1 komentář:

  1. Ahoj Adush,
    moji dva miláčci právě spí a přesto, že mám ještě spoustu práce a kluci se můžou každou chvíli probudit, se mi nic dělat nechce a radši ti odepíšu:)
    Já plánuju stříhání na příští týden, ještě objednaná nejsem, ale už to moc potřebuju, další přijde potom po 4-6 týdnech, kdyby ti to vyhovovalo, můžeme jít spolu.
    Dál v textu přesně vím, o čem mluvíš - i když běhání neprovozuju, občas si s Lukášem vyjedem na kole a to je pro mě úžasný odreagování a vypuštění nahromaděného napětí, až se musím hlídat, abych mu neujela:)
    Když jsme se před svatbou rozhodovali, co napíšeme na oznámení, ptal se mě Lukáš, jestli si tam dám titul. On sám ho nemá a mě jednak přišlo blbý ho tam nechat napsat, aby to nevypadalo, že se snažím být něco, když on není nic, a jednak i kdyby ho měl dopadlo by to asi stejně, protože jsem si nebrala otitulovanýho panáka, ale člověka, vedle kterýho se taky cítím (jak říkáš) v bezpečí. Miluje mě a chce, abych byla šťastná, což je víc než titul.
    Když jsi byla u nás, říkala jsem ti, že Jáchymovi vyrostly dvě stoličky a nic nám o tom neřekl? Tak už má další, na kterou jsem musela přijít sama. Včera byli s tatínkem v lese. Jáchym nakládal šišky na kočárek, aby bylo čím topit:)
    No nic, půjdu pokračovat - chci upíct vánočky a uklidit kuchyň.
    Přeju ti klidnýho silvestra;)
    Marta

    OdpovědětVymazat