neděle 25. prosince 2016

Dopis první

Čau Marto,
předně ti děkuju za super setkání po letech. Moc ráda jsem Tě viděla a uvědomila si, jak pozitivně jsi ovlivnila můj život. Chci, abys věděla, že si toho moc vážím.

Víš, jak jsem říkala, že rock svého života jsem chtěla sepsat už loni, ale moc jsem u toho nevydržela? Letos jsem se rozhodla vyzkoušet to samé pomocí dopisů Tobě. Budou ve virtuální podobě a občas to i vytisknu a odešlu.

Zítra startuje další rock mého života a já se do posledního dne, kdy mi je 31 probudila s pořádnou přednarozeninovou depresí. Obvykle ji mívám celý měsíc, ale letos bylo mnohem více důvodů k depresím, proto musela počkat.

Dělo se toho tolik! Petrova nemoc, otřesy přátelství v naší neoblomné krav magerské partě a jiné dozvuky všech těch smrtí v minulém roce.  Prosinec jakoby se stal bojem o život, což umocňovaly i návštěvy pohotovosti. Zubní a oční. V noci po odjezdu od tebe jsem se budila šílenými bolestmi svého zaníceného oka a druhý den musela vyhledat pohotovost. O týden později mě zase zlobila rostoucí osmička.

Bolesti už naštěstí opadly, otřesy v neoblomné partě se uklidnily, akorát Petrova nemoc se nezlepšila. Teď, když o tom píšu, derou se mi do očí zase jednou slzy. Asi jsem poprvé v životě poznala opravdový strach o bližního. Nejraději bych celou tu nemoc vzala na sebe. Abych byla nemocná já, ne on.

Bohužel není v mých možnostech si takhle vybírat. Musíme tedy jen věřit v uzdravení. A uvědomovat si naše štěstí v neštěstí. Nemáme děti, nemáme hypotéku. Pak by byla situace snazší. Taky se asi budu muset méně starat a snažit se mu pomoci. Poslední dny, jakoby co řeknu bylo špatně. Když se starám moc je to špatně, když se starám méně, je to špatně. Když chci znát plány na naše setkání, abych si naplánovala běhání, je to špatně. Možná už jsem unavená depresí, možná se chovám jako kráva, možná bych se neměla ozývat. Nevím.

Proč jsme se tohle neučili na ZŠ? Jak zvládat všechny tyhle situace?

Asi už je to všechno na mě moc náročné. Všechny ty události + přednarozeninová depka. Den před narozeninami, kdy si připadám jako nejstarší a nejzbytečnější člověk na světě, který nic nedokázal. Pitvání se ve vlastní neúspěšnosti a zbytečnosti. Přitom si racionálně uvědomuju, jak skvělé mám sousedy,  že mám hodně přátel, jak hodný na mě Petr je a jak velkou má trpělivost, jak moc bohatý mám život a moji spontánnost mi kdekdo závidí.

No... Bude rozumnější se zvednout a jít za povinnostmi dne. Musím uklidit. Taky bych si měla zaběhat. Je potřeba udělat pořádek v papírech a nechytnout depku z pohledu do výpisu účtu. Taky jsem slíbila známým zapůjčení sáněk.

Dost nářkům!

Čau Adéla

2 komentáře:

  1. Ahoj Adush,
    moc ti děkuju za dopis a projevenou důvěru. Mrzí mě, že jsi kvůli nám tak trpěla, se zaníceným okem nemám zkušenosti a nenapadlo mě, co všechno to obnáší a nevím, jak moc bolí. I proto jsem naléhala, abys u nás ještě chvíli zůstala. Omlouvám se, přesto nevím, jestli bych se zachovala jinak, i kdybych znala budoucnost. Bylo moc krásný se s tebou po tolika letech zase vidět a při představě, že další setkání může být klidně ještě za dýl, jsem chtěla tohle co nejvíce natáhnout.
    Dopisy mi poštou posílat nemusíš, ráda si je přečtu, ale nedokázala bych ti asi stejnou cestou odpovědět, po mailu nebo tímhle způsobem to je rychlejší a jednodušší. I když bych do klasickýho dopisu o nás asi napsala víc, abys také ty věděla, jak žijem. Tak ještě uvidím:)
    Drž se, myslím na tebe a tobě blízké!
    Marta

    OdpovědětVymazat
  2. jo, a opožděně VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM od nás všech!!!
    včera jsme nebyli celý den doma a úplně jsem na to zapomněla

    OdpovědětVymazat