úterý 10. října 2017

Dopis dvacátýpátý

Ahoj Marto,
gratuluju k narození Anežky!!!! Jsem za to moc ráda.

Dneska Tě zdravím z Lapeco, ostravské restaurace, kterou má Belgičan. Za hodinu a půl mi začíná kurz hmtl u Czechitas a já se schovala s notebookem  do vyhlášeného podniku.

Zase jsem ti jednou dlouho nepsala a zase se toho jednou hodně stalo. Vlastně ani nevím, kde začít.

Za tu dobu se mnou hodně zarezonovaly návštěvy učitelek. Asi víš, že se věnuji AIRBNB, tedy přijímání návštěv, které mi pomáhají se podílet na nákladech na bydlení.

Z učitelek se staly stálé návštěvnice a jejich návštěvy byly opravdu přátelskými návštěvami. Společně jsme prožívaly promoce, popíjely večer čaj.

Nejsilnější zážitek z promocí byl se Šárkou. Jako všechny učitelky přijela hodně vynervovaná. Uvařila jsem ji čaj, popovídaly jsme si o ničem ale zároveň o všem. Když pak šla spát, svěřila se mi, že je věřící a já ji dala obrázek Svaté panenky Marie Karvinské, který nosívám v peněžence. Obrázek se stal talismanem a já se dověděla, že ji pomohl.

Byla jsem naměkko, jako špatně uvařené vejce.

O pár týdnů později přijely učitelky se svými rodinami. V ten čas byl u mě i Péťa a tak moc mi pomohl, že  jsem byla šťastná a ještě šťastnější, jakou v něm mám posilu a oporu.

Silné setkání bylo i se Šárčiným tatínkem. Když jsem mu řekla, že ráda běhám, rozzářily se mu oči. Chtěl si popovídat, jestli závodím a já nevěděla, jak mu vysvětlit, že moc na tyhle věci nejsem. Občas si něco zaběhnu, uvažuju o Armyrunu, protože je fajn se poměřit s vojáky a některé lokální závody jsou akcemi, kde potkáš známé, co chceš potkat... Jenže mi tak nějak připadá, že se sport stal honbou za likem se selfie tyčí v ruce a já si chci běhat, protože mě to baví... O tom, jak velkým byznysem tohle všechno je.

Starý pán Šárčin tatínek, byl totiž ze staré školy, kdy se tohle ještě dělalo z lásky s nadšením a podporou místního JZD...

Pak přijela další nová učitelka. Marto! S nikým jiným jsem si dlouho tak dobře nepopovídala! Jestliže  můj život je komplikovaný a děje se mi hodně věcí, pak ten její je daleko komplikovanější. Procházely jsme se a povídaly a povídaly a rozebíraly život. Byla to příjemná procházka.

Jo. A taky jsem změnila působiště. Už nejsem v divadle. Využila jsem toho, že můžu změnit místo a šla jsem do jazykovky. Jsem tady zatím druhý týden a tak se teprve rozkoukavám, ale už je mi líp, než v divadle. Nevyjíždí po mě agresivní psi, když se chci dostat do kanceláře, funguje topení, lidé jsou víceméně normální, záchody se myjí a mám si i kde umýt ruce, jinde než ve dřezu.

Asi jsem do té jazykovky měla jít. Majitelka má maminku nemocnou na rakovinu. Prožívá všechny ty věci, co se prožívají, když máš blízkého nemocného na rakovinu. Víš, co je zajímavé? Všichni blízcí prožívají to stejné. At už jsi majitelka jazykovky, devitiletá holčička, matka dvou dětí... Stejnou beznaděj, strach.

Dneska to téma otevřela. Jak moc špatné chvíle prožíváš, tak i tohle má svoje plus. Člověk si uvědomí priority, jak velké blbosti v životě řeší, je přítomný. Je to taková ta zkušenost, co tě mění a posune. Za cenu velké bolesti. Jestli ta rakovina nebude proto, abychom si uvědomili pomíjivost života... Začne se víc radovat a vážit si jiných věcí, než pozlátka.

Třeba to je transformace. Přeměna. A jak řekla moje sousedka, transformace bolí ale pomáhá. Mrzí mě, že se se sousedkou vídáme méně. Asi za tím bude i její partner, kterého nemám ráda. Přeji si z celého srdce mít ráda, jen mi to neustále komplikuje a dělá těžké. Takže ho akceptuji. Ostatně i já udělala milostné chyby, ale třeba jednou mi přestane komplikovat cestu k němu...

Už se blíží čas odejít a vydat se na programátorský kroužek. Mám dost odfláknutý domácí úkol. Je to hned ze dvou důvodů, chtěla jsem, aby lektoři dané body probrali se mnou a ukázali mi je lépe a taky mě pekelně bolel zub.

Rostou mi osmičky. Mám pusu napuchlou jako křeček. Hybridní křeček. Napuchlé mám jedno líčko. Možná sis všimla básničky na Facebooku.

Asi si zajdu ještě na hranolky do Faency fries. Jsem marnotratná a asi nebudu štíhlá, snad to brzy vyběhám...

Čau

Adéla

sobota 19. srpna 2017

Dopis dvacátýčtvrtý

Ahoj Marto,
zdravím Tě tentokrát z Ostravy. Mám chvilku volno a rozhodla jsem se ji využít k napsání pár řádek.

Posledně jsem zakončila dopis svým vinným dobrodružstvím, které už bohatě odeznělo. Dokonce hned druhý den.

Během své práce pro divadlo se podílím na jedné letní hře. Je to z těch hodně hezkých a dobrých chvil. Třeba když jsem hlídala jednu scénu. Ono totiž scény jsou různě po Ostravě a já dostala za úkol jednu z nich hlídat, aby nebyla rozkradena.

Scéna měla zobrazovat chrám. Uprostřed byl trůn a kolem sloupky s pochodněmi. Před trůnem byl bílý koberec. Trůn bylo neuvěřitelně pohodlné křeslo, které jsem využila jako svoje sídlo k hlídání. Byla jsem už pár dnů unavená a tak mi hlídání bodlo. Na křesle jsem se příjemně zabydlela a udělala si pohodlíčko. Kolem mě byly krásné stavby a bylo mi tam tak fajn, že jsem neregistrovala občasné turisty, kteří mi občas zatleskali.

Bylo to fakt fajn, jedna z těch situací, co se špatně předávají. Každopádně odpočala jsem si jako královna a chrám nikdo nerozkradl, takže jsem byla i pracovně úspěšná.

Potom jsem prodávala občerstvení. Dostala jsem vozíček, se kterým jsem chodila. Byl to docela komický prvek a dobrý nápad. Část cesty mě doprovázel vinař zevčera, ale protože jsem měla sama dost práce, odehnala jsem ho sledovat představení.

Po představení byla afterparty a Janko (ten z dobrodružství) mi byl pořád v patách. Čím víc jsme byli spolu, tím méně mi byl svými názory a osobností nesympatický a docházelo mi, že je Petr vlastně docela výhra.

Víš, ono už nějakou dobu sleduji jeden typ lidí. Osoby, co utíkají k umění a umělcům ve snaze zdrhnout z vlastního technického, IT života. Vidí tu hezkou stranu, lehkost bytí, improvizaci, spontánnost, umění žít, bohémství, umění prožívat a po tomhle touží. Ve snaze o odlehčení vlastního bytí a jiných světů si idealizují ten umělecký.

Už ale zapomínají, že všechno má svou odvrácenou stranu. Když máš dar prožívat a pozorovat, nevidíš a neprožíváš jen to pěkné a pozitivní. Ty scény nevznikají lusknutím prstu. Kostýmy herců je potřeba vyprat, sestavit a za vším je dost další práce. Tvoří se scény, nasvětluje se, sepisují smlouvy, shání věci.

Ale ono takhle to je se vším a dokud je rovnováha v pozitivnu a negativnu je to fajn.

Dneska odpoledne by měl za mnou přijet Peta a přivézt mi Credencial. To je takový poutnický pas. Náhodou (možná modlení na Vyšehradě zabralo) jsem zjistila, že se dá jít svatojakubská cesta i v ČR. Takže nemusím utratit 50 000, abych se prošla po Francii a Španělsku, ale třeba tam taky jednou dojdu.

Vyrazit plánuju už hodně brzy.  Mám už i plán kdy, jen jej nebudu psát takhle veřejně na net. Nejspíše půjdu z Olomouce do Brna a později plánuju chodit pomalu z Brna k Rakousku. Na absolvování cesty by mi mělo stačit 100 ušlých km, takže asi budu jediná, kdo ušel Svatojakubskou cestu po ČR, ale na druhou stranu si vemu boty na hory, starý batoh, co mám doma, legíny na cvičení a nemusím nic kupovat. I jízdenka do Olomouce mě bude stát místo šesti tisíc šedesát devět korun. A ubytování by mělo být za půlku. Ještě zvažuju, že skočím tady na arcibiskupství se poptat, jaké mají zkušenosti a jaké jsou možnosti. No a když nic nezjistím tak si obvolám jednotlivé fary nebo kláštery, jestli nepřijmou jednu poutnici a když ani to nevyjde, tak někde najdu Airbnb nebo hostel nebo něco.

A třeba jednou fakt do toho Santiaga dojdu. Ale ono to je vlastně jedno. Poutě se nevykonávají na to, abych viděla nějaký kostel nebo došla na konec světa, ale pro duchovní povznesení a očistu a na to mi putování po ČR stačí. :-)

Jdu si tady dokončit resty.

sMěj se krásně

Těšící se Adéla

pátek 11. srpna 2017

Dopis dvacátýtřetí

Ahoj Marto,
budu za Tvé komentáře ráda, pokud by se ti je nechtělo psát, můžeme si zavolat. Možná zavolání si bude rychlejší.

Nevím, jestli to bude modlitbou nebo se věci jenom dějí, ale od neděle se toho odehrálo docela dost. V pondělí jsem byla s přáteli na Lysé.

Výlet jsem si neuvěřitelně užila. Cestou jsem ale vykládala  o naší dovolené, jak jsme se s Petrem hádali a vlastně to zastínilo krásné chvilky, které jsme na dovolené taky měli.

Domlouvali mi, že si musíme ve vztahu promluvit a udělat tlustou čáru za rakovinou modelem chování, kdy se točíme kolem toho, aby se Petr cítil spokojený.

Víš, na Žlutém kopci (Masarykův onkologický ústav) jsem si všimla jedné věci. Rakovina je často horší pro blízké, než nemocného. Ten bojuje, všechno se mu přizpůsobí. Blízcí ale mají strach o nemocného, který je pro ně důležitý a do toho ještě musí řešit tisíc dalších starostí. Často se v té době ukáže kvalita vztahů a všechno se komplikuje.

Častá bývá i změna chování nemocného, tím jak se často sledoval - bojoval s nemocí, musel se zaměřit na sebe. Péče, jejíž kvalita a intenzita, která ho ze začátku překvapovala svou skvělostí se pro něj stala standartem na úkor okolí. Stávají se z nich sobci, tak to aspon nazvala jedna z kamarádek, když jsme se byly projít. Ostatně i v Pelíšcích je pán agresivní, berou se na něj ohledy, zatímco maminka umírá a nechává si svou nemoc pro sebe.

Ve středu jsem byla objednaná k lékařce na ledviny. Často chodím na záchod, moc piju a bolí mě na ledvinách. Lékařku mi doporučila známá, která se pohybuje ve zdravotnictví.

Byla to hodně silná návštěva. Lékařka se ptala a ptala.. Na rodinu, na prostředí, na nemoci, na vztah. Vyplýval můj život a všechno, co se stalo, jak jsem vyrostla a bylo mi domluveno, abych se starala o sebe a vyrovnala s vlastním životem místo neústálého nabuzování a snažení se aby byl Petr šťastný a spokojený. Kromě toho jsem taky dostala hodně skleniček a pokynů pro vyšetření a byla prohmatána.

Jisté ale je, že jsem od lékařky odcházela v transu. Nakopnuta. Večer jsme si s Petrem volali a náš hovor byl hodně silný. Napsala jsem mu věci, o kterých si musíme promluvit a zavolali jsme si přes Skype. Máš Skype?

Pak jsme vyrazili oba rozhovor rozdýchat. Když jsem tak běhala, potkala jsem svojí známou. Známá zářila a hodně ji to slušelo, jakoby se změnila. Byla to nová práce a kupodivu mi dodala i energii a když jsem tak dál běžela naším krásným parkem, najednou jsem měla potřebu zhluboka dýchat, cítila jsem jakoby tím, jak jsme si s Petrem promluvili a jak jsem potkala Petru (tu známou), jakoby se do mě znovu vdechoval život. Energie. Skoro jakobych se po roce nadechla.

Ještě jsem ale nezmínila jednu věc, kterou je dobré napsat, aby příběh dával smysl. Píšu si s jedním pánem, co jsem ho potkávala na schodech, cestou do divadla. Je to pouze přátelské psaní. Pozval  mě na víno. V divadle ted připravujeme letní inscenaci a včera cestou domů jsem dostala chuť na víno.
Napsala jsem tomu pánovi ze schodů, že mi jede autobus až za hodinu, jestli nechce vyrazit.

U vína jsem mu řekla, že mu můžu v tuhle chvíli nabídnout jenom přátelství, protože jsem ve vztahu s Petrem. O svém komplikovaném životě, jak moc mám za sebou náročný rok a dala mu možnost rozhodnout se, jestli mě ve svém okolí chce. Pochopila a respektovala bych, kdyby ne.

Moje otevřenost a přiznání vyvolaly jeho potřebu svěřit se. Ve vzduchu létala hodně zajímavá témata. Během toho, co vykládal o svém rodném domě na slovensku jsem zjistila jsem se ho zeptala - ty jsi taky z restituentské rodiny, co? A najednou jsem měla někoho s kým jsem mohla porovnávat rodinné příběhy. Překvapení bylo vidět na obou a možnost si povídat o zkušenosti, kterou nemá každý nebo ji tají.

Najednou jsem před sebou neměla někoho, kdo za každou cenu si musí sklidit úrodu ve svojí hře na mobilu nebo přečíst zprávy, musím ho nakopávat aby vyrazil a i když mu nabídnu deset možností, žádná z nich se mu nelíbí.

Díky svojí otevřenosti jsem zjistila Jankovu (tak se ten pán ze schodů jmenuje) komplikovanost, nevyrovnanost s životními rozhodnutími a to jak pořád hledá sám sebe. Zalíbení v pubertáctví a mnoho věcí ve kterých Petr vychází lépe. Nicméně to bylo silné setkání a mám pocit, že se ještě máme setkat.

A taky mám pocit, že si hraju s ohněm.

Ted si jdu ale hrát s během nebo kolem a pak do divadla.

Měj se krásně, Marto.

Adéla

neděle 6. srpna 2017

Dopis dvacátýdruhý

Ahoj Marto,
tak tě zdravím dnes jak jsem slíbila.

Je neděle, jsem sama doma a nikam nespěchám, takže se mi slib daří naplnit. Mám pomalé nedělní ráno/dopoledne a asi mě ještě bere spánek. Třeba dlouhodobý deficit z těch veder, co byla.  Možná mám ještě nějaké dozvuky ze zdravotních potíží, co mě skolily. Nebo ještě pořád zpracovávám včerejší loučivý oběd s Petrem. Dala jsem si stejné jídlo a ještě teď jsem přejezená (druhý den 9 ráno - nutno ale přiznat kousíček kuřecího masa včera večer a dvacet gramů uvařené rýže k tomu a dneska špetka mysli). Na vině ale může být taky ospalé počasí venku.

Vlastně to je fuk. Stejně jsem sedla k počítači, abych Ti psala o dovolené, kterou jsme s Petou v minulém týdnu měli.

Mohla se vydařit více. Všechno začalo čtrnáct dnů před odjezdem, kdy jsme začali plánovat. Musela jsem se starat o hosty, do toho jsem byla nešťastná z toho divadla, doma na mě mávaly povinnosti, chtěla jsem se chtěla věnovat i svým zálibám jako je běh.

Místo toho jsem se ale věnovala plánování dovolené, na kterou jsem se těšila, jako malá Adélka. Cokoli jsem Petrovi poslala, bylo špatně, nelíbilo se mu nebo zkritizoval. Když poslal vlastní návrh dostala jsem nepřehlednou změť textu, ve které se nedalo orientovat. A když kritika stoupala, doma se kupily neudělané věci, vybouchla jsem.

Petr ale uznal chybu a začali jsme plánovat znovu. Když jsem mu poslala mail a potřebovala jeho reakci, abych mohla pracovat dál nebo vymýšlet alernativy, vybouchl na mě že ho nutím a má to čas.

Už jsem to nevydržela, extrémně vybouchla, brečela, řvala. Promrhala jsem čas, který jsem neměla abych nám vytvořila pěknou dovolenou a místo toho se mi dostalo jenom kritiky, žádné spolupráce nebo naslouchání, kritika a rýpání.

Do toho se mi ještě vybavovaly problémy dovolených z minula a já odmítla jakkoli se podílet na přípravě. Přesto jsem nakonec našla hostel a zarezervovala.

Den před odjezdem na dovolenou jsem jen věděla, že jedeme do Kutné Hory, Prahy a Telče, co ale budeme dělat a kam půjdem mi nebylo pořád sděleno.

V den setkání jsme se ale potkali rádi přivítali. I když bylo trošku cítit napětí. Večer jsem si dala více vína, než bylo zdrávo a druhý den mi nebylo dobře. Petr se na mě zlobil a chyběl mu už jen váleček a natáčky na hlavě k ideálnímu obrazu naštvané manželky - megery.

V neděli jsme vyrazili do Kutné Hory, ubytovali se a prošli památky. Byli jsme ale rychlejší, než Petr očekával a tak jsme večer neměli co dělat. Ačkoli měl Petr na starost zajistit program na Kutnou Horu.

Nakonec jsme vyrazili do místní restaurace na zahrádku. Dobře tam vařili a já se těšila. Mezi tím, ale byl Petr protivný, protože něco nezvládl a já zklamaná. Večer jsme se šíleně pohádali a šel z nás nahromaděný vztek za několik předešlých dnů. Poctivá hádka do krve.

Nakonec jsme se ale usmířili a tak celé to hádkové peklo dopadlo nakonec krásným povídáním pod nádhernou památkou a romantickou procházkou po Kutné Hoře.

Ono to když teď nad tím tak přemýšlím, tak krom večera byla i super návštěva dolu. Adrenalinový zážitek. Už od začátku nás průvodkyně varovala a pak jsme dostali helmy a šli do dolu. Už na začátku jsme si všimli odřenosti helem. V dole nám došlo, proč byly tak odřené. Jak jsou v dole úzké a nízké chodby, tak se pořád mlátíš do hlavy. Nicméně i přes extrémnost a stísněnost byla prohlídka super.

Taky jsme měli fajn oběd a byli na expozici trestu. Možná sis všimla fotky na facebooku. Když jsem tak sledovala všechny ty středověké tresty a výslechy, tak jsem dokonale pochopila bohabojnost středověkého člověka. Já bych osobně měla nahnáno z čehokoli.

Během noci se Petovi udělalo špatně a slabo, hodně zvracel a byl malátný.  Ráno jsem mu ještě rychle vyrazila pro léky, abych jej vzkřísila.

Léky jsem mu odprezentovala jako zázrak vesmíru (doufala jsem v Placebo). Nakonec se můj marod zvedl a vyrazili jsme.

Kostnice na mě působila děsivě. Měla podivně temnou atmosféru a já se musela pár krát nalepit na Pétu, aby mě ochránil. Více se mi líbilo v katedrále. Byla prosvětlená.

Co se mi ale nelíbilo, byly všudypřítomné suvenýry v symbolu lebky okolo kostnice. Chápu, že se tamní snaží vydělat. Ale už toho na mě bylo moc. Měla jsem pocit, že by místní vyrobili lebku i ze žvýkačky, aby vydělali...

V Praze jsme se rozdělili, já se šla projít, Péťa už na ubytování. Koleje Univerzity Karlovy na Větrníku. Jestli tam někdy pojedete a budete se ubytovávat, dej si pozor na naprostý bordel v ubytovávání a nepříjemnost personálu. Přitom pokoje jsou na cenu příjemné a tramvají si dojedeš do samotného centra. Dostupnost tramvají je pro mě důležitá. Bojím se schodů v metru a tak se sama po Praze dostávám do metra vchodem pro invalidy. Improvizace.

Zatímco Péťa odpočíval, najedla jsem se ve věhlasné jídelně na Těšnově. Je to kousek od centra a za 100 kč jsem měla polívku, hlavní jídlo a pití. Všechno moc dobré.

Pak jsem si ještě skočila na zmrzku do Ovocného Světozoru na Václaváku - tu taky moc doporučuju. Mají i boží chlebíčky a vyrazila za marodem.

Vzhledem k tomu, že dostat se přístupy pro invalidy trvá o něco déle, měl víc času se posbírat. Ubytovali jsme se a vyrazili do města. Protože Pétovi ještě nebylo úplně dobře, dali jsme jenom zmrzku ve Creme de la Creme. Je to nejvyhlášenější zmrzlinárna v Praze a já chtěla ochutnat. Je to kousek v centru a my se dostali na Staromák. Všude kolem nás bylo příšerně moc turistů. Brutálně a extrémně moc turistů.

Naštěstí jsem si vzpomněla na Skautský institut a zatáhla jsem nás do oázy klidu z babylonské apokalypsy.

Do Prahy jezdím už od mala. Nevím, proč jsem zatím v létě tu turistárnu neviděla...

Každopádně jsme ze Skautského institutu utíkali co nejrychleji Staromákem přes Pařížskou na Náplavku. Petovi ještě nebylo nejlépe a tak jsme měli relaxační program.

Na Pařížské jsem dostala dvě pusy. A víš, co? Přišlo mi to jako to nejluxusnější, co tam bylo. Ono hodinky za 150 000 nebo jiné luxusní zboží se onosí ale taková pusa z lásky, ta se koupit nedá a je cenější.

Na Náplavce jsme pak chvíli poseděli. Večer se Péta vydal na koleje a já ještě chvíli byla v centru.

Druhý den jsme se vydali místo do Telče na Vyšehrad. Marto!!!! Vyšehrad je nádherné místo!!! Všude tam, všechno tam.

Sice i na Vyšehradě jsou turisti, ale podstatně méně. Oba jsme si po areálu/okolí chodili podle sebe a když jsem došla ke katedrále, prošla přede mnou paní. Zeptala se, jestli se může jenom pomodlit. Pokladní ji pustila. Modlitbu jsem zvažovala už dlouho, na vstupu bylo napsáno, že na modlitbu pouští běžně, tak jsem se vydala taky pomodlit.

Marto!!!! Snad poprvé jsem zažila nebeskou posvátnost místa, kde tě naprosto pohltí duchovno a poklekneš. Neumím své pocity poznat. Nechodím do kostela, nejsem křesťanka. Jistě mi ale rozumíš.

Chrám na Vyšehradě pro mě nebyl krásnou kulturní památkou, ale opravdu posvátným místem a tak jsem se začala modlit. Moc mi to nešlo, ale něco jsem ze sebe vydala. Třeba to vyjde.

Po modlitbě jsem se ještě trochu rozhlédla, šla za Petrem. Ale taky rychle ven, nechtěla jsem si kostel prohlížet jako památku nebo něco co mám okukovat, protože mi to přišlo neuctivé.

Večer jsme dojeli do Brna. Na bytě bylo extrémní vedro a tak jsme se nakonec vydali do Karviné. Tady pro změnu chytily zdravotní problémy mě. Dostala jsem šílený průjem a slabost. Nakonec se ale všechno zvládlo i s menším štěkáním.

Když jsem se včera k Pétovi přitulila shodli jsme se oba na tom, že jsme měli pocit, že bude lepší tu dovolenou ukončit ale jak tady tak jsme tak víme, jak moc si zase budeme chybět.

A i když jsme se hádali, tak jak ti to tady píšu, zažili jsme i dost pěkných chvilek. Proč si člověk pamatuje ty horší?

Taky mi došlo, jak moc toho my ženy máme na bedrech a držíme vztahy a rodinu. Jak moc mě ještě čeká práce, organizace, plánování. Vlastně to hádání se k tomu plánování pomohlo. Vyzkoušeli jsme si, že jsem na plánování lepší, ujasnili jsme ci, co komu jde lépe a jak to dopadá, když se nerespektujeme.

Dostala jsem i pár zajímavých připomínek a zamyšlení. Třeba se ještě rozepíšu. Musím si ale ujasnit hodně věcí v sobě. Petr mi dal poměrně zajímavou zpětnou vazbu v některých věcech a když jsem ho včera jela z Hranic, kam jsem svého milého doprovodila, nacházela jsem články, které mi pomáhaly  ujasnit si myšlenky.

Tak si tak říkám, jestli moje modlitby, aby mi bůh ukázal cestu, na Vyšehradě nebyly vyslyšeny...


Dost ale víry, už se začínám překvapovat sama. Jdu vařit a zavolat Pétovi k dobrému ránu.

Adéla

sobota 5. srpna 2017

Dopis dvacátýprvní

Ahoj Marto,
absolutně a ani jednou myšlenkou nepochybuji o tom, že Ti s Jáchymem hrozí byť jen minimální zakrnění. Podle mě žádné matce s dítětem nehrozí zakrnění!

Ráda sleduju lidi. Mám na to i různé kategorie a odvětví, co sleduju. Jednou takovou kategorií jsou matky. Taková matka totiž zpravidla během několika minut pokoří všechny fyzikální a logické zákony, aby zachránila své dítě před sebevraždou, kterou se chystá spáchat nebo jenom aby svou ratolest, odrážedlo, kočárek, nákup převedla přes silnici. Vždycky překvapeně a s úctou pozoruji. I mistři tetrisu by byli bohapustými amatéry.

Když jsem ti tak minule ve spěchu psala a počítala s odepsáním druhý den, nevšimla jsem si, že mezi posledními dopisy uběhly dva měsíce - ne jeden!

Senilní povídání o tom, jak čas utíká si nechám pro sebe. Sama to určitě cítíš stejně. Spíše se zaměřím na dopsání o práci v divadle. To, co jsem napsala je určitě zajímavé a bylo to zkušeností. Třeba mi to jednou pomůže napsat vlastní scénář.

Práce pro divadlo má ale i druhou stránku. Jsem v brutálně bohémském prostředí. Brutálnost spočívá v extrémním nepořádku, laxním přístupu k řešení praktických věcí, bohémskému životu a dalším věcem k tomu patřícím, které neumím písemně ztvárnit.

Určitě si řekneš, že jsem tohle od alternativního divadla mohla čekat, ale nenapadlo mě, jak daleko ta nepořádnost a bohémskost je. Toaleta za měsíc nebyla ani jednou uklizená, ruce po záchodě si myjeme v kuchyňce, kde ve dřezu bývá nádobí a opodál se od doby, co se malovalo povalují kýble od barvy, které se překvapivě vymývaly v dřezu kuchyňky. Že kuchyňská linka je lesklá a ne matná jsem zjistila potom, co jsem ji umyla, protože mě štvalo, že je v dřezu z NĚJAKÉHO důvodu (nezkoumala jsem) písek.

V kanceláři se čím dál tím víc objevují kupky prádla. Začalo to NĚČÍMA trenkama, pokračuje to riflemi, závěsy, polštáři, tričky. Místo ve skříni přitom je. Schody do divadla jsou ulepené. Cestička z mikroskopických kousku toaletního papíru táhnoucí se od záchodu zmizela ve chvíli, kdy jsem se naštvala a tajně si vysála. Ono si tajně dva krát týdně uklízím. Kupky oblečení přesunu mimo svůj stůl.

Kupovivu ještě nikdo nezaregistroval, že se objeví v jeho části stolu. Vzhledem k laxnímu přístupu jsem si jistá, že kdybych si neuklízela svou část kanceláře, budu uklízet všem.

Když jsem se pokoušela vyvolat aktivitu k úklidu slovy: Co kdybychom si tady uklidili nebo se domluvili s paní uklizečkou, že nám začne pravidelně aspon dva krát týdně umývat záchod byly přijaty s překvapením.

Jakobych narušila přirozený tok věcí a spadla z višně. Výrazy v obličejích vypovídaly, že asi znají slovo úklid a nepořádek a ví, že se to má dělat ale chtít po mých kolezích pořádek je jako chtít po černochovi, aby změnil barvu kůže na bílou. Ano. Michalu Jacksonovi se to povedlo, ale po náročných plastických operacích.

Taky mi bylo slíbeno více podílení se na tvorbě divadla, což se neděje. Ze začátku nefungoval počítač a protože jsem zrovna měla notebook sebou (než mi Petr vyměnil zámek u pokoje za fabku, nosila jsem si nejcenější věci sebou, když u mě byli hosti), nabídla jsem, že než počítač spraví, můžu použít zatím svůj. Na počítač divadla se nesáhlo měsíc. Zatím pořád používám svůj.  Navíc krátce po tom, co jsem ti napsala, přišel zbytek osazenstva.

Byl konec měsíce a řešily se výplaty. Nemám pro to žádný důkaz a ani přístup k informacím, ale nejspíše nebude ani průhledné vyplácení mezd. Soudím tak ale z několika zaslechnutých hovorů slibujících zaplacení.

Když to po sobě čtu, připadám si, jakoby mi nejvíce vadil bordel. Vadí mi hodně, ale připadám si celkově frustrovaně a využitě.

Ti lidé divadlem žijí, uměním a nejsou až tak špatní. Jen to jsou prostě bohémové. A já jsem už na tohle bohémství stará. Mám pocit, že jsem z té rozevlátosti lehce vyrostla. Taky je mi už 32.


Pro divadlo pracuji a je mi placeno z dotace. V rámci svého programu/kurzu mám možnost místo práce změnit a agentura, která se o mě stará mi to má zajistit a pro zmíněné to asi udělám. I když mi bude trochu chybět ten nádherný výhled z okna, apokalyptická pavlač a božské kafe za třicet korun a občas některý z vtrhnouc vších herců a jeho básnění o divadle.

Už na tuhle poezii bytí nemám moc čas a je potřeba se věnovat plně něčemu, co mě uživí.

Teď se jdu ale věnovat úklidu vlastnímu. Dneska odjížděl Petr a tak jsem po pečení mysli a vypravování svého milého nechala v kuchyni nepořádek, abych si jej více užila a vyrazila s ním na oběd. Priority. Znáš to.

Zítra ti napíšu o dovolené s Petrem (vztahový očistec) a o posvátném místě, kdy jsem klekla na kolena a začala se modlit.

Zatím se měj krásně.

Adéla


pátek 28. července 2017

Dopis dvacátý

Ahoj Marto,
mám velkou radost, že miminko, které čekáš roste, jak má. Jáchymovo vyznání lásky je fajn. Tahle neohrabaná vyznání lásky jsou fajn. Tuhle jsem koukala na radiátor a vzpomněla si jak ho Petr po operaci s velkým vysílením opravoval, protože mi chtěl pomoct.

Gratuluju k novému obýváku! Je relativní možnost, že bych ho na skok přišla zkolaudovat v dohledné době. Je to ale možnost a relativní. Brzy pojedeme kolem, takže bych to zkusila. Aspoň bych ti opožděně popřála k narozeninám. To bych se ale ozvala telefonem.

Víš, že Jáchyma chápu s tím talířkem? Všichni máme takové malé zábrany. :-)

Jak tak koukám, dlouho, předlouho jsem ti nenapsala. Už to bude déle jak měsíc. Dost  se za tu dobu stalo.

Týden po napsání dopisu jsem odjela hlídat děti za Prahu. Jako instruktorka na školu v přírodě. Hlídala jsem asi 14 dětí odpoledně. Byla to krutá fuška. Chlapecká třída. Boj o život. První den mě málem sežrali. Druhý den už byl o milimetr snazší a s postupem jsme se dostali k nástupu, pravidelnému útvaru. Když jsem odjížděla, ještě mi chyběli.

Mezi dětmi bylo několik zajímavých osobností. Sáva. Maličký rusáček. Neuvěřitelně zlobivý chlapeček, stejně ale jako byl nepoddajný, zlobivý byl ale srdečný a krásný. Jako z nějakého žurnálu a tak se na něj nešlo zlobit. Štěpán, inteligentní a hrdý kluk. Michal, dříč, sympaťák. Byla tam i holčička, které maminka zemřela na rakovinu. Bylo zajímavé, že jsme měly některé pocity a emoce stejné, přestože nás dělilo přes 20 let.

Po příjezdu jsem nastoupila na rekvalifikační kurz. Spíš, než kurz - no kurz - měsíc trénuješ různé wordy, excely  a pak pět měsíců pracuješ na dotaci pro nějakou firmu nebo instituci. S tím, že své působení můžeš změnit.

A tak jsem skončila u divadla. Tvořím tady databázi, přepisovala jsem scénář, seřadila smlouvy a další. Za čas se budu podílet na jedné inscenaci. Do toho jezdí hosté přes Aibnb, Petr a je dost náročné stihnout všechny aktivity.

Snad se to časem zlepší. Potřebovala bych, aby měl den 50 hodin, ale to asi každý z nás.

Zase musím utíkat za povinnostmi, ale zítra už bych měla mít klid a tak se rozepíšu.

sMěj se zatím krásně.

Adéla



úterý 16. května 2017

Dopis devatenáctý

Ahoj Marto,
no to je paráda! Skvělá novinka! Gratuluju k dalšímu dítěti. Jáchym si prochází obdobím vzdoru. První pubertou. Zažívají to všechny matky kolem mě. Přála bych si ti dát nějakou radu, ale nemám ji. Jsem bezdětná a jak víš, nejsem z úplně ideálních poměrů...

Takže i kdybych ti radila cokoli, zeptej se ještě někoho jiného. Na druhou stranu si ale myslím, že máš za sebou pohádkové mateřství, které by ti holky z mého okolí záviděly.

Každopádně věřím, že mateřství zvládneš. Máš hodně pomocníků, rodinu, církev. Vždyť křesťanské akce jsou hodně zajímavé a mohou být i přínosné. Bohužel to není moje cesta duchovna a víry a než  být špatnou křesťanou, raději nebýt křesťankou.

V jedné z odpovědí narážíš na to, že jsem se změnila a připadám ti jiná. Uběhlo hodně času a určitě jsme se obě změnily. Vždyť když jsme se potkaly, byla jsi jiná Marta a myslím to v pozitivním. Fakt. Jsi hezčí, více ženou, dospělejší...

Možná můžu být jiná. Je to teď těžké období. Despotická matka, probouzející se stíny z dětství, hledání práce a vyrovnávání se s odmítáním, paradoxní profesní zážitky, taky Petr umí pozlobit.

Poslední měsíc s Petrem proděláváme těžší období.  Během nemoci se zaměřil na sebe. Je to logické, když máš rakovinu, je to těžká nemoc se kterou bojuješ. Zvykl si na mojí péči, přehlížení neuróz, která mu připadala ze začátku zázračná. Teď ve chvíli, kdy je už zdravý a chci se vrátit k normálnímu vztahu je to těžké.

Naštěstí je pořád skvělý chlap, přiznal chybu a vím, jak moc se snaží. Bere připomínky, diskutuje, poslouchá mě, uvědomuje si chyby. Jenom ta složitost se k tomu všemu dopracovat, překousnout nálady a rostoucí negativitu, kterou chytá od bratra a lenost z válení se a koukání do mobilu...

To je tak, když je člověk dlouho single. Bez pořádného vztahu. Zvlčí. Zvykne si na svůj prostor, sebe a další člověk ve vztahu je pak zásah do dlouholetých zvyků.

Jinak. Ale z veselejšího soudku. V sobotu jsem byla s kamarádkou v Ostravě. Zmínila jsem se o ní už v předchozích dopisech. Je to ta, co nešla za družičku. Když prý pátrala po důvodu, zjistila, že nebyla pozvána protože by nevěstě kazila fotky.
Řešit to moc nemá cenu, nevěsta se stěhuje na druhý konec republiky. Na moji otázku, proč ji nedošlo, že s kamarádkou je něco v nepořádku když ve třiceti zničí rtěnkou bundu dívce, která ji zavazí ve výhledu na muže jiné, než je její snoubenec mi řekla, že to tenkrát tak nebrala.

Argument mi stačil. Často si lidi idealizujeme lidi v okolí a nevidíme vážné náznaky.

Každopádně! V sobotu jsme byly na Dragon festu v Ostravě a na dnech otevřených dveří. Zážitků mám na milion. Pěkní muži (to, že miluju Petra, neznamená, že nevidím fešáky). Mít to všechno popsat, má dopis víc stran, než celé Tolkienovo dílo.

Uvedu tedy jenom dva. Když jsme došly k České Televizi, byla na prohlídku šílená fronta, která podle pořadatelů měla trvat hodinu. Domluvily jsme se tedy, že se v řadě budeme střídat a v mezičase si projdeme atrakce před budovou.

Prvně šla kamarádka, pak jsem šla já. Prohlédla jsem si přenosový vůz a objevila místo, kde se skládají večerníčkovské čepičky. Sedla jsem si a začala skládat pro sebe a kamarádku. Během tvorby pokrývek hlavy  mě obklopili mentálně postižení, já zabraná do textu na čepičce a skládání jsem si ani nevšimla, že nás zabírá reportážní štáb a nejvíce mě. Ve finále mě pochválila vychovatelka a zeptala se jestli skládám čepičku i Jiříkovi. Odvětila jsem, že sobě a kamarádce. Následně se zvedla a nic netušíc došla se pochlubit svou tvorbou. Když jsem se dověděla, co se mi stalo, byla jsem červenější, než sovětská vlajka.
No, snad se aspoň ta reportáž povedla.

Když jsme pak šly na samotnou prohlídku, dostaly jsme se do natáčecího studia. Aby naše fotka za zpravodajským pultem byla bez zbytečného davu, čekaly jsme až se všichni vyfotí. Už při druhém člověku jsme zjistily, že jsme před kamerami a ty nás přenáší na obrazovky na za pulty. No a když už jsme tak měly být na pozadí, tak jsme se rozhodly ukázat pozadí. Vždycky, když se někdo chtěl vyfotit, otočily jsme se zadky ke kameře a lehce je našpulily.
Bude se potřeba pořádně na naše zadky zaměřit, ale jak jsme se tomu zasmály ve večerníčkových čepičkách...

Dneska jsem vyrazila do místního kovorkingového centra. Takového toho místa, kde pracují lidé na volné noze. Když jsem doma, začne mě štvát, že ještě nemám tohle hotovo, ono hotovo a tak odbíhám. Ve finále neudělám nic pořádně.

Takhle jsem už aspoň opravila nabídku na Airbnb, vyřešila mailem úřady, pořešila tady nějaké nabídky práce i když sezónní a sepsala dopis tobě. Na řešení toho mám podstatně více a na hlavní blog plánuju napsat pár dalších článků, o které jsem byla požádána.

Ještě se tady ukážu. Trochu škoda, že jsem tady akorát já a dva studenti. Třeba jsem tady v mrtvý den. Každopádně už řeším zbytečnosti. Pro ted ti popřeju krásný den a budu pokračovat v produktivitě. :-)

sMěj se krásně :-)

Adéla

pondělí 1. května 2017

Dopis osmnáctý

Ahoj Marto,
kurz Chzechitas byl fajn. Klasický moderní a progresivní kurz. Jen pro mě byl hodně náročný. Mezi všemi technickými typy, těmi děvčaty, co měly na základce z matiky jedničku jsem se ztrácela.
Je to logické a nic, co by se nedalo čekat. I tak jsem ale na pár dnů propadla skepsi a zoufalství z vlastní nešikovnosti.
Už mi nepomáhaly ani internetové diskuse, které obvykle navštěvuju, abych si zvedla sražené ego.

Někde v půlce týdne se mi ozvala vedoucí jednoho stánku v místním obchodním centru. Přijela jsem, potkaly jsme se a začalo zaučování. Ač by se dalo očekávat, že budu mít hlavu jako balón ze všech nových postupů, byla jsem více psychicky rozložená. Za ty hodiny, co jsem z onou vedoucí zažila jsme se stihly jedná druhé vyzpovídat a prodiskutovat hodně věcí.

Víš, Marto, jsem hodně upovídaná, mám v sobě něco, co nutí lidi se mi svěřovat, ale tohle bylo jiné - nové. Silné. Měla jsem pocit setkání, které se mělo stát. Vzhledem k tomu, že jsme se obě otevřely, byl mi sdělen příběh s koncem pracovnice, kterou jsem měla nahradit. Celá historka na mě působila jakoby se pracovnice přede mnou snažila vymluvit z něčeho, z čeho měla trauma. O chvíli později mi vedoucí přečetla SMS, kdy jí nějaký kamarád ve srandě káral za přílišnou buzeraci.

Osobně si na buzeraci nemůžu stěžovat. Ne vždy ale se dá poznat člověk na první dobrou. O dva dny později proběhlo další neplacené školení. Znovu jsme se dostaly kromě práce k diskusím. Napovrch vyplavala bulimie, drogová zkušenost, alkoholická matka, změny nálad, zesláblost a další stíny ze života mojí vedoucí.  Do toho jsem ještě nedostala konkrétní parametry smlouvy. Hodinová mzda, pokud jsem správně rozuměla je 6,- kč pod zákonným minimem. Součástí jsou pak i tři procenta z tržby.. Nedostala jsem zatím žádné rozumné informace, jak funguje podepisování smlouvy.
Produkt, který stánek prodává je finančně náročný a součástí je potřeba ho podat v estetické kvalitě, je fakt, že mi se produkt daří porcovat spíše méně esteticky. Není to hrůza, ale sama bych za ty peníze chtěla víc...

Zvažuju, jestli se neodvolat na svou nešikovnost a nehledat práci jinde. Celý život přitahuju výrazné osobnosti, lidi se silnými stíny, jako bych měla sepsat jejich příběhy, vyslechnout a vyvést je ze tmy. Jenže odměnou jsou  mi pak různá vyhrožování, nebezpečí napadení, špehování, smyšlené příběhy.

Už nechci riskovat. Jestli po něčem toužím, je to klidný život po Petrově boku, s nudnou stereotypní prací. Jen začínám žít ve strachu, jestli jsem ke klidnému životu vůbec předurčena...

Měj se dobře

Adéla


čtvrtek 20. dubna 2017

Dopis sedmnáctý

Ahoj Marto,
předminulý víkend jsem tady měla další hosty, byly to učitelky, které si doplňovaly vzdělání na místní pobočce polské univerzity.

Dámy byly nadmíru příjemnými hosty. Přesně takhle si dokážu představit svojí cílovku, proto jsem kontaktovala i vedoucí několika skupin studentů stejné školy s nabídkou svého ubytování. Snad se někdo chytne.

Zapsala jsem se na zítřejší jednodenní kurz úvodu do programování od Czechitas. Organizaci Czeitas vnímám pozitivně už delší dobu - je to seskupení žen, které se snaží protlačit více žen do IT sektoru. Je mi stoprocentně jasné, že se za jeden den programovat nenaučím. Zítřejší kurz ale vnímám jako možné rozhlédnutí se, jaké mám možnosti a co udělat pro zlepšení se v IT oboru. Těším se.

Předminulý víkend jsem se setkala s kamarádkou z mládí po roce, možná dvou. Když jsem začala sportovat, dost se toho změnilo. I jí její práce revizí změnila. Každé setkání jsem byla vystavená monologu nadávání na její pracovní prostředí, následně pak pokračovala falešnost všech. Kdyby si sebou vzala po paži mojí plaketu, takovou tu, co bývá v kinech a přenášela ji, naše interakce by probíhala stejně. Snahy promluvit si, najít řešení, zjistit otázkami příčinu byly bezcenné, proto jsem se vztahu přestala věnovat.

Před zhruba dvěma týdny jsme se ale kontaktovaly a domluvily na Ostravování. Přátelství fungovalo, už méně nadávala a hodně si akce užívala. Já vlastně díky ní taky. Akce se šesti stánky by si ani bez minimálně průměrného doprovodu nešlo jinak užít.

Nevědomky mi ona kamarádka z mládí dala i zpětnou vazbu na moji ukecanost a jak fajn je někdy naslouchat. Když mi vykládala o své kolegyni, kterou dostala na výpomoc, tak trochu jsem se našla. Poznala jsem několik svých chyb.

Těsně po návratu, když jsem pak ležela v posteli, se mi svěřila se zklamáním ve vlastní kamarádce, které mi pomohlo porozumět její nedůvěřivosti k lidem. V návalu rozčilení mi o kamarádce sdělila stinné stránky, jako je využívání mužů k placení s příslibem koitu, kterému se pak vyhne, počmárání jiné ženy rtěnkou, protože ji zacláněla ve výhledu na muže a jiné. Ona slečna se má v těchto dnech vdávat. Moje kamarádka z mládí byla přizvána na její rozlučku se svobodou, ze které logicky usoudila pozvání na svatbu. Na svatbu však přizvána nebyla a to ji rozčílilo.

Zlobila se na falešnost, kterou jsem považovala za logicky vyplývající z popisu. Poradila jsem kamarádce, ať si promluví, sdělí jí své pocity a zkusí přehodnotit, jestli je se jedná o vztah, kterému se chce věnovat.

Dneska s mojí kamarádkou z mládí máme jít na další gastronomický festival Karneval chutí. Jsem zvědavá na festival, pokračování aféry, jestli si najdeme cestu k sobě, jestli najdu zpětnou vazbu. Ostatně navázání starých vztahů patřilo mezi moje novoroční předsevzetí.

Ve středu odjel Petr, byl tady přes Velikonoce a do středy. Poprvé za celých těch patnáct let, co se známe jsme se nepohádali a neštvali. Dost tomu asi pomohlo, že jsem den předem nakoupila a vyhnuli jsme se nákupům. Vážím si i jak se snaží a že oba pracujeme a učíme se. Jsme jako sloni v porcelánu a naše učení se vztahu je dost neobratné, ale úsilí máme.

A hodně úsilí ještě budeme potřebovat, je nutné sladit úklid a návštěvy, vlastní aktivity, vzájemný prostor...

Výčet věcí k vychytání ve vztahu mi připomněl, co všechno ještě musím naťukat a připravit, než vyrazím do revíru.

Popřeji ti pěkný den.


A.




středa 5. dubna 2017

Dopis šestnáctý

Ahoj Marto,
jsem znovu na Balkáně, jak nazývá náš kraj Petr. Mám ale pocit, že  všechno je jiné. Prořídly vztahy a jak už jsem zmínila v minulém dopise, u některých jsem ráda. Pominuly i emoce nad fotografiemi. Při poslední záplavě na facebooku jsem pozorovala sebe samu, jak mě spíše štve kvalita fotek a jejich zpracování...

Snad jediné prořídnutí vztahů mě mrzí. S matkou. V noci se mi o tom zdá a budím se. V nejhorší chvíli se na mě vykašlala a jedinou motivací ozvat se pro ni byla výzva k práci na její zahradě. Jak jí ale mám být dcerou, když se mi nestala matkou?

O víkendu jsem byla u Petra. Byl to první víkend, kdy byl jakž takž zdravý. Vehementně jsme se věnovali bohémskému životu a vínu. Bylo krásné společně sedět u něj na terase, koukat na všechna ta světýlka, celé město na dlani. V sobotu jsme navštívili Břeclav. Byl to neuvěřitelně nádherný den. Něco jako světlo na konci tunelu. Počasí  nám přálo a my si to užívali. Večer jsme se pak vypravili na město. Povečeřeli v restauraci, dali si drink v Baru, který neexistuje, pivo v Piváriu a vyrazili k domovu. Koupili víno a znovu debatovali o nesmrtelnosti brouka zahaleni do dek, jako indiánské babičky. Zbytek víkendu už proběhl ležérně ač slunečně.

Během včerejška jsem vyřídila všechny potřebné pochůzky. Zapnula jsem si u toho Endomondo, aplikaci měřící pohyb a trasu. Za včerejšek jsem nachodila 8km bez chůze po domě a s pár zapomenutými úseky. Jestliže krok je metr a denně máme nachodit aspoň deset tisíc kroků, pak by mě zajímalo, kolik lidí to dodrží. Servírky, profese ve službách, maminky běhající za svými ratolestmi, sportovci určitě, ale zbytek... Vždyť jsem oběhla půlku Karviné.

Včera jsem objevila brigádu. Rozpékání takových těch buchtiček. Dneska ráno jsem se byla v obchodě podívat a na zaučenou. Nabízený plat byl o 16,- Kč menší, než je minimální mzda. Neplánovala jsem se kariérně vydat cestou rozpékačky buchet, plánovala jsem si jen přivydělat. Bohužel jsme se s mým požadavkem na legální cestu nedohodli. Mrzelo mě to. Paní byla sympatická, ale šéf prý víc nedá a já byla jednou ze třiceti. Podle informací, které jsem dostala na jiné pobočky zaměstnankyně pracují o 26,- Kč méně, než je zákonně stanovená minimální mzda.

Když jsem vybalovala v Brně, byla jsem jedinou ochotnou dovybalit zboží za 75,- Kč/hodina. Za tu cenu bych už u nás byla asi buržoust klub.

Zase mám o něco větší chuť se odstěhovat. Učím se dům pronajímat. Tím by se vyřešilo jeho zabezpečení. O víkendu budu mít další návštěvu. Musím vše připravit a to jdu ted udělat.

Měj se krásně.

Adéla

neděle 26. března 2017

Dopis patnáctý

Ahoj Marto,
zase se seběhlo pár dnů během kterých se hodně událo ale zároveň nic, čím bych změnila svět... Klasický koloběh života. Což je pozitivní!
Byla jsem v Brně, Petr byl tady.

Během návštěvy Brna si Petr jel do servisu pro auto a já na něj čekala na bytě. V čase čekání jsem se rozhodla opravit chyby předchozích dopisů. Víš co se stalo? Dopadla na mě tíseň, musela jsem vyběhnout ven. Přitom jsem se zrovna vrhla na dopis, který nebyl až TAK depresivní. Myslíš, že můžeme věci během jejich dění vnímat méně špatně, než opravdu jsou?

Když byl můj milý tady, nařezali jsme dřevo, vyvezli nepořádek z půdy. Práce jsme si naplánovali tak, že se udělalo to, s čím potřebuji pomoc s tím, že zbytek si dokončím sama. Přeci jen je Petr pořád nemocný a musí se šetřit. Ač chemoterapie má ve slově terapii, moc to s relaxací společného nemá...

Během jednoho odpoledne jsme se taky podívali do Malého světa techniky v Ostravě - Vítkovicích. Bylo to boží! Teda až na nějaké detaily, jako třeba úvodní film nebo problém sehnat animátora. Úvodní film byl hodně strojený a nepřirozený. Na hodně interaktivních instalací byl potřebný animátor, což při složitosti jeho setkání byl problém. Nicméně jinak jsem si to užila a pokud za mnou někdy přijedete, MUSÍME se tam podívat. Pak jsme ještě skočili na hranolky. V Ostravě se otevřela hranolkárna, tak proč toho nevyužít! :-)

V pátek po obědě mi odjel, tak jsem se vrhla na úklid, který nebyl během minulých dní prioritou. Takže bylo CO uklízet a já měla o program postaráno.

Večer mě zaujala jedna moje emoce. Na facebooku jsem viděla fotku svých spolucvičenkyň, se kterými jse hodně kamarádila před RAKEM. Jak už to tak bývá krizové období procedilo pevná a nepevná přátelství a z party jsem vypadla. Byla jsem za to i ráda, protože dopoledne strávená u kafíčka, pohybové aktivity jsou extrémně časově, emočně a energicky náročné. Odpadnutí z party mě osvobodilo. Opravdu ano. Na druhou stranu mě zamrzelo, když jsem viděla svoji nahraditelnost. Jo. Hold žijeme své životy a občas není snadné uvědomit si, že jsme jen navezenou mrvou v boží stáji.
Přesto jsem byla zaujatá svým emočním paradoxem. Jsem ráda, cítím se osvobozeně - přesto mě zamrzí má nahraditelnost...

V sobotu to doma celkem žilo. Ráno jsem uklidila dřevo, pak upekla tvarožník, koupila biopárky, byla si zaběhat, měla návštěvu, přišly se mi tady podívat dámy na pronájem pokoje o víkendech během školy. Tak jsem večer padla do postele a byla ráda.
I včerejšek byl společensko relaxační. Po obědě jsem se proběhla, vytřídila oblečení, prošla s kamarádkou a natrhala medvědí česnek a zašla na tréninig.

Tréning byl náročný a já ted chodím chůzí, která nemá s elegancí nic společného. Ale zase jsem si to užila.
Koukám na hodiny a děsím se! Čas je mrcha neúprosná!

Popřeji ti pro ted pěkný den!

Adéla

úterý 14. března 2017

Dopis čtrnáctý

Ahoj Marto,
můj Portugalsko-Malajsijský host je pryč. Za chvíli si zbalím pět švestek a vyrazím za Péťou.
Než ale vyrazím, chtěla jsem Ti napsat pár řádek.

V pátek večer jsme si byli sednou ještě s mojí dobrou kamarádkou ve Shroomu. Shroom je pajzl - muzikantské doupě u nás. V jedné budově jsou dvě hospody podobné kvality. Jedna v přízemí, jedna v patře. Hospoda v přízemí má pro změnu nejúžasnější zahrádku v Karviné a moc hodné a milé obsluhující/majitele.

Ač nesnášíme pajzly, ve Shroomu se nejlíp tančí! Vlastně neznám místo, kde by se tančilo lépe. Nemají taneční parket. Nejsou přizpůsobení k tanci. Vždycky tančíme v uličkách přes celou hospodu. Často strhneme i jiné osazenstvo a tančí nás tam více.

Baví mě, jak se vždycky s našim roztančením ve Shroomu rozčeří vlny. Mám už na to i postup. Mezi rockerské hymny začnu pouštět v jukeboxu písničky jako Barbie Girl, Není nutno, Duhová víla, Krávy krávy, jak si vlastně povídáte. Všichni ti drsní rockeři se ze začátku začnou rozhlížet a ošívat. Po chvilce nevydrží a odloží své masky, vesele si zpívají a nálada se rozbují. Pak už je čas jenom pustit písničky k tanci, což uděláme rády.

Prvně se spustí diskuse mezi těmi, kteří ještě nejsou na nás zvyklí, pak bud tančíme a jsme brány jako inventář nebo se někdo přidá. Kromě rebelství a toho, že pomůžu lidem odložit masky se mi ve Shroomu prostě dobře tančí.  Chce to jenom překonat počáteční stud.

Cestou z hospody/tančírny jsme si povídali o motivaci k tančení. Asi ji máme rozdílnou. Má drahá podle toho, co jsem pochopila ráda lapá pozornost mužů, dává v obdiv svůj sexappeal. S jejím partnerem to docela i chápu.

 Po tom, co udělal skvělý první dojem, zkazil si ho vynadáním všem nad 25 za jejich stáří, arogantním a floutkovským chováním. Během pobytu ve Shroomu mojí kamarádce hodně agresivně pohrozil rukou a ve finále za sebe nechal zaplatit. Víš, jsem v tom staromódní, ale muž by měl být podle mě živitel a žena se starat. Ať už žijeme v jakkoli feminizované společnosti, příroda na gender kašle. Rodí žena, těhotná je žena a je potřeba mužského zastání. Mužům jdou jiné věci skvěle a jiné ženám. Na druhou stranu, ano, jsou muži mateřštější. Pak by se jim měla dát šance, leč myslím, že tohle bude menšina.

Bohužel nemám právo do jejího vztahu nemám právo zasahovat, mé nesympatie vůči svému milému zná. Mám svou kamarádku ráda jako mladší sestru, tak nezbývá než přát štěstí v láce... Ostatně se svou milostnou historií vím, že láska umí být slepá a hloupá zároveň.

Ten nejcennější poklad, Petra, jsem mělá předlouhá léta vedle sebe.

Druhý den po návštěvě hospody jsem byla běhat a  pak začala vařit naši českou čínu, Azar (můj host) vstal, tak jsem mu nabídla.

Pochutnávajíce si při svém hodování začal vzpomínat na dětství. Narodil se v Barmě roku 1982, jeho rodiče si nemohli dovolit čtyři děti a tak jej adoptoval Malajsijský bezdětný pár v sedmi letech. Každý rok za svými rodiči jezdil. Jak si tak pořád přibíral, čím dál tím víc se zasníval a plánoval návrat do Barmy.

Nedalo mi a zeptala jsem se: V Barmě už není tak přísná diktatura a ty jsi dospělý. Kde je problém?. Azar byl vytrhnut ze snění do domovině a pokrčil rameny. Když jsem svůj zážitek vykládala Petrovi, poměrně to vystihl shrnutím o tom, jak nechce přijít o své pohodlí.

Víš a to je tak se vším. Slyšíme srdceryvné příběhy o adopci z ciziny a vytrhnutí dětí z jejich přirozeného prostředí. Pak jedno odrostlé dítě naproti tobě sedí a ty víš, že ač má možnosti, nechce se mu opouštět komfort který adopcí získal. Má otcem koupený byt v portugalsku, ve 34 a půl si studuje VŠ obchodku...

S úlekem koukám na hodiny! Zase jsem se divoce rozepsala! Musím balit!

sMěj se krásně!

Adéla



pátek 10. března 2017

dopis třináctý

Ahoj Marto,
je pátek večer a já sedím doma v Karviné. Jsem zalezlá v posteli, dole hraje rádio, na nočním stolku mám sklenici vína a ve vedlejším pokoji má vyskládané věci malajsijec žijící v Portugalsku, který je tady na návštěvě u kamaráda kamarádky a využívá moje airbnb.

Airbnb je jedna ze služeb moderní sdílené ekonomiky zaměřená na ubytování. Přes internetové stránky (si) můžeš pronajmout byt, pokoj nebo třeba jenom gauč různě na světě. Máme společně testovací provoz, tak jsem mu dala velkou slevu.

Domů jsem přijela v úterý odpoledne. Cesta byla snad jednou z nejlepších, které jsem absolvovala. Společnost mi dělala moje kamarádka, kterou mám ráda pro její nadhled.  Při setkání v Brně jsem ji ani nepoznala. Moc ji to slušelo, pak jsme daly kafe, já ji během půl hodiny ukázala místa, která považuju za zajímavá a běžely jsme na vlak.

Večer už jsem si pak jen nakoupila a relaxovala. Celé odpoledne mělo zvláštní atmosféru. Ve vzduchu bylo cítit jaro a já v sobě měla pocit konce jedné etapy. Silné etapy. Konec něčeho, do čeho jsem investovala vše, byla ráda, že to je  pryč a už to nebude ale moc netušila co s nabytými zkušenostmi a sebou sama.

Ještě před pár dny jsem stála na balkóně brněnského bytu a přemýšlela, jestli bych se zabila, kdybych teď skočila. Když už o tom píšu, je asi fajn zmínit, že v tu chvíli se Petr zachoval asi nejlíp jak mohl. Když jsem mu svou beznaděj svěřila, objal mě a s největší úpěnlivostí světa mi řekl, že mě ve svém životě potřebuje, jak moc jsem pro něj důležitá. Cítila jsem z jeho slov snad největší opravdovost vyznání lásky a důležitosti a objetí z posledních sil v bolesti po chemoterapii. Všechna beznaděj jako by spadla a byli jsme. Občas jsou těžké chvíle. Nejsme všichni z harmonických rodin, ale když člověk ví, že má někoho s kým si je vzájemně motivací v těžkých chvílích, má vyhráno.

Nicméně zpět z odbočky. Byl úterý večer a já byla zpátky ve svém předrakovinovém životě. Jenže tentokrát jsem nevěděla, jestli chci v něm být a jestli chci být v Karviné vůbec.

Slavná věta: Vím, že nic nevím. - jakoby se stala mantrou mých emocí.

Všechny následující dny, včetně dneška proběhly rychle. Mluvím o bezmála 72 hodinách ale je to pro mě, jako lusknutí prstem - středa, lusknutí prstem pátek.

Vlastně si z těch dnů ani moc neuvědomuji, ač vím, že jsem určitě hodně věcí prožívala. Ve středu jsem byla u obvodní lékařky, pak uklízela, vybalovala se, šla cvičit. Ve čtvrtek dále uklízela. Čím víc se blížil příjezd cizince, tím víc jsem si uvědomovala svoji nepořádnost a kolik toho mám špinavého, jak by bylo třeba vymalovat, že ten dřevěný stolek sice občas otřu od prachu ale měla bych ho vydrbat něčím pořádným. Že je třeba na domě opravit to a ono. Víš, mám štěstí bydlet v krásném, skvělém obřím domě, ale to co je třeba nikdy nekončí a já to nezvládám a tentokrát jsem viděla, jak moc to nezvládám. Neumím.

Navíc jsem si před tréningem povídala ještě s kamarádkou a o jejich problémech. Zachovám diskrétnost, ale tak nějak ve mě umocňovaly pocit, že jsem se vrátila na Balkán. Balkánem byla Karviná nazvána mou blízkou osobou. Byl to žert. Nicméně během včerejšího rozhovoru s kamarádkou a dnešní návštěvy Ostravy se můj pocit umocnil.

Taky jsem dneska v Ostravě potkala svého bývalého bankéře. Byl vždycky fajn slušný hoch. Takový synek z Orlové. Přešel do jiné banky, většího města, na lépe placenou pozici. Po měsíci v něm byl sice ještě znát ten hodný kluk a bylo vidět, že mě rád vidí ale už se v něm rodil mucho a egoista. Co tím chci říct? Asi nevím, jen mi to přišlo líto. Že se rodí hajzlík v srdečném a fajn klukovi z Orlové.

Začínám mít hlad a musím ještě uklidit.

Měj se pěkně.

Adéla

pátek 3. března 2017

Dopis dvanáctý

Ahoj Marto,
všechno se začíná obracet k lepšímu nebo alespoň mám ten pocit. Vždycky se pocitu obratu k lepšímu tak nějak povědomě bojím, abych to nezakřikla, ale asi ano.
Péťa má za sebou třídenní po chemo peklo, kdy ležel téměř bezvládně v šílených nevolnostech. Bylo šílené ho vidět.

Věřím, že se budu opakovat, ale vidět nejbližšího trpět mi způsobuje utrpení.  Byla jsem úzkostlivá a objevovaly se myšlenky na skočení z balkonu. Jenom myšlenky. Ono i kdybych mrzkost svého bytí nezvládla, skokem ze šestého patra bych si stejně moc nepomohla.

V úterý už toho na mě bylo moc, Péťa chtěl být sám, tak jsem sedla k facebooku a našla si doplňování zboží v místním hobby marketu.

Byla to poměrně špatná práce, za necelých osmdesát korun na hodinu a podle všeho jsem byla jediná ochotná zboží vybalovat, ale rozhodla jsem se si práci užít a podle toho mi to asi šlo. Příjemně mě překvapili i nápomocní a sympatičtí zaměstnanci, kteří mi pomáhali. Víš, u nás bych za podobnou práci dostala méně, ještě bych byla popoháněna k zrychlení a pomoc zaměstnanců by mě hodně překvapila.

Další rozdíl, který mě popohání ke zvážení změny pobytu. Skoro jako bych měla z té Karviné fakt odejít.

Předevčírem jsme byli s Petrem v jeho rodném domě. Tentokrát už byl sníh pryč, tak jsem byla vzata na zahradu. Ach Marto! Tam bylo TAK nádherně!!! V životě jsem neviděla nádhernější výhled ze zahrady!!! Opravdu ne!! Dokonce se mi tam TAK moc líbilo, až jsem se omluvila a vyrazila na procházku. Vítr mi foukal do vlasů a já si užívala PŘENÁDHERNÉ přírody.

Když teď tak o tom píšu, vybavilo se mi Tvoje básnění o domově a přírodě u vás. A básnění u vás i rozumím, máte tam krásně! Ovšem Vysočina mi učarovala! Pojďme si říct, že jako salám je Vysočina mizerná, ale jako krajina B O Ž S K Á!!!! Ještě pár návštěv a i ze mě ateistky se stane křesťanka, protože tak nádherná krajina musí být dílo boží!

Včera dopoledne jel Petr ke svému obvodnímu lékaři na kontrolu a píchnout podpůrný prostředek na píchnutí bílých krvinek, vysadil mě v Boskovicích. Koupila jsem si čaj Chakra Wellness v literární čajovně, který miluji, dala kafe v Kafírně dogvill a obešla místní second handy. Asi jsem se měla kochat Židovským městem nebo jít na hrad. Ještě to jsem dělala za posledních pár měsíců už několik krát a věřím, že ještě tady ten prostor bude, takže proč neobejít i sekáče. Pořídila jsem hodně dobře. Koupila jsem si sportovní šaty typu, který sháním už delší dobu za 129 kč, mikinu na běhání a doma za 65 a Supermanní kratší tričko za 65,- Kč. Už se těším, až všechny úlovky provětrám.

Asi si z Boskovic udělám nákupní destinaci. Obří brněnské nákupáky mě vždycky vyčerpají přemrštěnými cenami za šíleně nekvalitní oblečení a davy.

Odpoledne jsem pak ještě vybalovala.

Cestou domů jsem koupila víno. S Petrem jsme si lehli na koberec a udělali piknik. V pátek už mu bylo lépe. Bylo to moc romantické a já si tak říkám, že bych si mohla znovu zalézt k němu do postele.

Určitě si ho takhle víc užiju, než datlováním do PC.


sMěj se krásně!!

Adéla

neděle 26. února 2017

Dopis jedenáctý

Ahoj Marto,
Petr už má po druhém chemo pobytu v nemocnici a trávíme společný večer na gauči. Přijela jsem včera, venku bylo krásně a cesta utekla rychle díky několika epizodám oblíbeného komediálního seriálu.

Po příjezdu jsem si dala polévku u Cattaniho a kafe sebou u Placzka. Jak jsem tak byla ověnčená zavazadly, natáhla jsem se na kolejích před zastávkou Malinovského náměstí.
Památku mám přes celé koleno. Naštěstí to kafe i ryfle přežily.

Přivítali jsme se na bytě. Když Péťa přišel, vzal si mě do náruče a objímal mě, jako bychom se neviděli sto let. Už má holou hlavu a je poloviční. Začíná mu šednout pleť. Je to zvláštní. Víš, před pár měsíci jsem si přála, aby byl hubenější a ted mi to připadá divné. Nejraději bych ho měla zase zdravého a klidně s váhou v začátku vztahu.

V týdnu jsem byla v Brně navštívit Pétu v nemocnici. Bylo těžké Petra vidět. Trápily mě z toho noční můry. Ve snách jsem byla napojena na různé nemocniční hadičky a operována. Budily mě i různé zvuky a na mobil mi samy od sebe problikávaly různé obrázky. Na jednom z nich byla panenka Marie. No... Aspoň nemusím koukat na horory....

Během odjezdu domů se mi znovu objevil zánět na oku. Je zajímavé, jak naše zdraví ovlivňuje strach o zdraví blízkého.. Naštěstí se to dost lepší. Petrova náruč vyléčí vše.

Jen není tak silná, jako bývá. Druhá chemoterapie je náročnější i bez dopichu. Dneska jsem musela vyběhnout, protože mě bolelo vidět Petra bezmocného a to byl dnešek teprve rozjezdem...
Běžela jsem jako o závod a ze všech sil, takže dnešní dopis píšu poměrně unavená a jeho úroveň tomu taky bude odpovídat, proto raději psaní ukončím a přitulím se.

sMěj se krásně

Adéla

čtvrtek 16. února 2017

Dopis desátý

Ahoj Marto,
když v komentáři pod osmým dopisem píšeš o své zlobící matičce, mám trochu dojem, že se neumí úplně vypořádat se ztrátou svojí dcery. Odešla jsi ji ke svému muži, založila si rodinu a osamostatnila se. Určitě si to racionálně uvědomuje, ale racionální uvědomění nemusí vždy jít ruku v ruce s jednáním...
Zkoušela jsi ji říct o svých pocitech? Určitě ano, ale myslím, že ji máš moc ráda a chceš s ní mluvit a přeješ si být její dcerou i přes odstěhování..

Já to zkusila. Přes sebestřednost moji matičku spíš zajímal její obraz v očích ostatních. Nepostřehla jsem snahu pochopit můj pohled na věc, vysvětlit si její, najít nějaké řešení. NĚJAKÉ, byť minimální.

Se sebestředností nic neudělám. Jedninou možnost vidím v přijetí sebestřednosti svojí matky a poučení se z chyby předchozí generace.

Víno mi ale pomohlo z ní dostat příčinu agrese. Stará se o své dva sourozence. Zvládání všeho sama se pro ni stalo natolik životním stylem, že odmítá říct si o pomoc. Umírající postižená sestra v jejimž starání a závislosti postižené sestry na ni našla svůj životní smysl, velké nemovitosti, společenská izolovanost... Na kom si lépe vybít emoce, než na tom, koho porodila?  Navíc si to zasloužím, protože mám tu drzost snažit se ji sehnat opraváře, který by ji opravoval věci, dávám ji odkazy na sociální služby, které náš systém nabízí.

Prosila jsem ji o vyhledání psychologa. Přesně ale jak říkáš - na to, že někdo potřebuje pomoc, si musí přijít každý sám, což si většinou nepřijde.

Když jsme jeli s Petrem z druhého dopichu, v rádiu vysílali zprávu o ženě, která zabila svou matku v hádce. Matkovražedkyně prý trpěla psychickými poruchami. Dokážu si představit, že mamá sklidila plody své práce...

Dále píšeš o tom strachu. Marto, nemůže být začarovaný kruh strachu, o kterém píšeš, výsledkem naší postkomunistické výchovy?

Před dvěma dny jsem měla konverzaci s kamarádkou. Pracuje s američany. Jejich ambicioznost ji nutí stahovat se do sebe. Nedělám si obavy, že stahování se do sebe je v jejím případě jen pocitová, na druhou stranu jsem včera měla podobný pocit a vzpomněla si na ni. Potkala jsem souseda a ten mě podrobil křížovému výslechu, kde pracuji a co že tady tak nejsem. Ač mě jeho křížový výslech a nepříjemnost zásahu do soukromí zaskočila, přistihla jsem se jak se v roli hodné holčičky snažím poslušně vymluvit ve snaze udělat dobrý dojem. Do toho přičti důležitost pohledu ostatních u mojí matky..

Přivedlo mě to k myšlence o naší výchově k extrémnímu strachu z odsouzení, z vlastní špatnosti. K tomu, abychom byli poslušní, nikdo si o nás nic nemyslel, neměli jsme názor, nevyčnívali... Zpětná vazba je důležitá, ale proč jsme se taky nenaučili diskusi o vlastních pocitech? Tak nějak si všechno bezemočně vyříkat, pochopit se vzájemně...

Včera jsem měla hodně divnou náladu. Nevím, jestli mnou zmítaly nálady doprovázející menstruaci nebo přesun na pár dní z Brna do Karviné způsobil, že na mě všechno dopadlo.

Vším myslím nemocného Petra, posouvající se vztah, vlastní pasivitu v Brně a odklad zálib, abych byla ve společnosti muže svého života, lidé s utrápenýma očima, které potkávám cestou na Žlutý kopec, moralizující sousedé, sbírající podněty o mém soukromí pro konverzační témata s ostaními, hrozba revmatické artritidy díky problémům s okem a hrozící rozpad všech zálib, hodnot, radostí, nefunkční rodinné poměry, šok z rozdílu ve standartech pořádnosti u Petra a u mě, prohloubení pocitu vlastní neschopnosti...

Nevím. Vlastně ani nevím, kudy je cesta ven. Ostatně ted bych měla být na kontrole u oftalmoložky, obvolávat obvodní lékařku a zařizovat si vyšetření. Chci ale psát, být doma, dopsat to všechno, udělat si pořádek v domě i sobě. Jít si zaběhat, projet se na kole. Být večer na tréningu.

Chci si udělat bezstarostný den vzorné hospodyňky. Asi ale zavolám Petrovi, co jeho bolavá záda, na gynekologii, co výsledky. Ať mám aspoň trošku pocit, že jsem NĚCO udělala.

Už teď jsem ulevila svým emocím a špatnému svědomí z toho, že píšu málo. Zápisek je i na hlavním blogu.

Vzhůru do všeho půl je hotovo!!

Pohlaď mi svého malého andílka Jáchyma.

Adéla

středa 8. února 2017

Dopis devátý

Ahoj Marto,
od posledního dopisu uběhlo jedenáct dnů, ale na zážitky, které jsem prožila to je jakoby jednotlivé dopisy dělilo půl roku.

Ani nevím, kde začít. Co napsat dříve.. V sobotu pustili Petra z Masarykova onkologického ústavu, když jsme se setkali, tiskl si mě do náruče a odmítal mě pustit. Víš, my se tulíme a zamilovaně koukáme do očí přes půl roku, jenže tohle bylo TAK intenzivní!!! Něco, jako když se trápíš a pak přijde odměna, kterou si můžeš všechna ta trápení vynahradit. Pořád mě hladil po vlasech a po tváři. Tiskli jsme se k sobě až by to mohlo připomínat návrat z fronty vysloužilého vojáka. A vlastně ani připomínat by to nemuselo.

Rakovina je válka. Chemoterapie je krutý boj. Hodně krutý boj a ten nejkrutější boj. V pondělí jsme byli v Masarykově onkologickém ústavu. Petr tam byl na několik vyšetření a dopich (z toho, co jsem pochopila, je dopich forma chemoterapie). Už v Masarykově onkologickém ústavu jsem vedle sebe měla hromádku neštěstí, ale doma už Petr nebyl jen hromádkou neštěstí. Byl v deliriu. Zvládal jen ležet a ani z toho mu nebylo dobře. Jestliže je zkouškou vidět svého zbožňovaného v nemocnici, pak dva dny po dopichu jsou čirým, neředěným peklem. Trápí se a ty mu nemůžeš pomoct. Nemůžeš se ani vybrečet, protože jste v maličké garsonce a není místo, kde by tě nebylo slyšet.

Naštěstí co den, to posun. O dvacet procent lépe. Včera mě vzal do Louky - domů. Po patnácti letech, kdy mi urputně s nasazením života bránil. Umím si představit, že se bál, jestli vyjdu s jeho bratrem. Petrův bratr je totiž neuvěřitelně ale opravdu neuvěřitelně upovídaný a hodně dominantní. Asi byl jako starší bratr mít všechny na povel. Já jsem zase hodně vzpupná. Na druhou stranu mi ale bylo s jeho bratrem poměrně příjemně. Chvílemi byla jeho komunikativnost náročná, ale když mi došla nesmyslnost debaty a nedůležitost tématu, jenom jsem ho poslouchala.  S jedním Sedlákem jsem se už dost natrápila, nevidím důvod si čeřit emoce s dalším. Pokud vyloženě nebude páchat sebevraždu, pak jsem připravena Petrova bratra přijmout s jakýmkoli názorem a mírou ukecanosti nebo dominance. Jen se bude muset poprat s mým občasným nevnímáním.

Přišla i Petrova sestra. ONA je TAK okouzlující, živelná, sympatická a charismatická! Za svůj život jsem viděla už hodně charismatických lidí, ale takhle její charisatičnost je ojedinělá. Má laskavé, srdečné a zároveň nezkrotné charisma! Sourozenci si hodně povídali. Neorientovala jsem v reáliích  a osobách jejich konverzace, tak jsem je nechala si povídat. Oba Petrovi sourozenci mě po očku kontrolovali.  Víš, Marto, asi jsem první žena, kterou si přitáhl.

Mají hodně velký dům a hodně stavení, které jsou perfektně udržované. Milan, Petrův bratr, musí být neuvěřitelně pracovitý a schopný. Divím se, že se o něj i přes dominanci a složitost povahy nekonají líté boje. Když jsem viděla ten pořádek, ve kterém Petr vyrostl, styděla jsem se za sebe. Petr mě musí mít víc rád, než si uvědomuju. Jsem totiž z brutálně nepořádné rodiny. Nepořádek, ve kterém jsem vyrostla je pro mě často stínem. Sice jsem už udělala velký pokrok, ale pořád mám ještě před sebou hodně velkou cestu. A když jsme se tak vraceli z Petrovy rodné hroudy, docházelo mi jak moc práce ve všem ještě před sebou mám. Že vztah je boj, jsem ti brečela na rameni už v několika předchozích dopisech. Teď už mi je jasné, že jsem ještě netušila, kolik osobních malých válek mě ještě čeká.

Jednu malou válku jdu zrovna vézt, trošku tu poklidit. Po snídani. Zkusím taky Petovi připravit snídani.

TAK ČAU.



pondělí 30. ledna 2017

Dopis osmý

Ahoj Marto,
na konci posledního dopisu jsem zmínila plán ověřit si, jestli nemám rakovinu. Obvodní lékařka měla chřipkovou epidemii a doporučila mi návštěvu gynekologie.

Vzhledem k Petrově návštěvě spermabanky mi přišla návštěva gynekologie, jako skvělý nápad. Při jednom jsem si plánovala ověřit, jestli jsem plodná. No to jsem si zase jednou pomohla!

Obvykle mám s lékaři dobrou zkušenost a i když jsem upozorňována na výraznou svéráznost lékaře, většinou dobře s nimi dobře vyjdu. Jejich cynismu občas dobře rozumím. V době internetu má každý pocit vševědoucnosti a většinou na základě podezřelých zdrojů. Obvykle věta: "Vy jste z nás dvou odborník na medicínu, proto jsem tady a nesedím u internetu." nám pomůže se krásně domluvit.

Tentokrát ale jakoby všechno bylo špatně. Už v čekárně mě zarazila vysoká míra podlézavosti. Vzpomněla jsem si na prvorepublikové filmy a ohnutého služebníka pronášejícího: Pokorný služebníček paní továrníková, rukulíbám. Pak jsem vešla do přípravné kabinky, kde mě odtahovací dveře dělily od ordinace. Lékařka v tu chvíli ostře kárala pacientku přede mnou za to, jaký lék ji píše, protože lékařce jde jeho předepsání do nákladů.

Když jsem přišla na řadu, byla jsem nevlídně přivítána. Měli přede mnou asi akutní případ. Pomocí práce s dechem jsem ze sebe dostala důvody své návštěvy. Víš, ono se mi dobře o tom píše, ale hůře mluví. Sestra mě sledovala, jako drbna, která sbírá podklady pro hvězdné představení na pavlači a lékařka se proměnila do role obchoďačky. Sledovala jsem její počínání s údivem. S údivem natolik velkým, že jsem ani nebyla schopná ji vysvětlit, že v tuhle chvíli nemám mateřské nutkání rodit ale chci být jen informována. Pak mi byly provedeny nějaké lékařské úkony.

Z ordinace jsem vycházela natolik rozmrzelá, že jsem šla do sámošky poblíž koupit si něco sladkého. Koupila jsem si malou bonboniérku s asi pěti mořskými plody. Během cesty jsem mořské plody snědla s odhodláním čelit hyperglykemickému šoku. Už rok se totiž stravuju vysokutučně, nízkosacharidově. Hyperglikemie se nekonala a plody nebyly úplně špatné...

Když se o rakovině nemluví, nikdo ze mě nedoluje pocity a vyhýbám se jakémukoliv kontaktu s ženou, která mě porodila, cítím se docela dobře. Vyhovuje mi spíš být sama v domě, uklízet si, psát, jít si zaběhat a občas se s někým potkat. Jen tu a tam se mě zhostí nervozita. Na tréninzích jsem byla lehce dezorientována.

Ve čtvrtek se mi na boxu povedl poměrně husarský kousek. Měli jsme kopat do lap. Klukům se můj kop moc nezdál a tak jsem byla povzbuzována: Pojď, Ado! Nakopni ho! Reagovala jsem: NE ho! Ji! Já tu svini rozkopu! Mi chlapa otravovat nebude!
Když tak nad tím zpětně přemýšlím, nejsem si úplně jistá, jestli klukům bylo jasné , že ta svině která mi otravuje chlapa je rakovina...
No. Trocha image drsnosti v klubu izraelské sebeobrany Krav Maga neuškodí...

V pátek jsem byla u matky. Chovala se ke mě hodně nevlídně. Měla jsem pocit, jakoby nepřišla její dcera, ale jakoby si chránila teritorim před vetřelcem, kterého z biologických důvodů musí akceptovat a taky ji přinesl obleček pro jejího psího synečka. Sama se titulovala do role jeho maminky. Hárvíčka (pejska) jsem s její pomocí oblékla a šli jsme na procházku. V půlce procházky mi zavolala, že se chystá na jejich procházku, tak jsem psa přivedla. Připadal ji v oblečku narvaný a svlékla z něj obleček jakoby potřeboval osvobodit od zlé trýznitelky. Viděla jsem její žárlivost na psovu přízeň.

Stála naproti mě, neupravená s nevlídnou a zlou tváří. Její červený melír ve zničených, rozchcuchaných blond vlasech podporoval zjev satana. Až mě celý ten obraz/dojem zarazil. Ve chvíli, kdy potřebuju nejvíce pomoc je náš vztah nejhorší. Chová se ke mě zle, ublíženě, sebestředně a arogantně. Nevnímám ani náznak laskavosti, ač se snažím. Na sdělení o tom, co se děje, reaguje co ona zažila a jak to ona měla a co ona zvládla. Jakoby nebyl Petr, jako bych nebyla já.

Pokud je nějaká naděje na záchranu vztahu matky a dcery, pak bude třeba hodně náročné terapie. Budu hodně překvapena, pokud se jí bude chtít zúčastnit. Chci ale na vztahu pracovat. To všechno, ale až se vyléčí Petr.  Třicet let vztah nefunguje, tři měsíce počká.

A terapii asi i sama podstoupím. Včera se mi začaly vybavovat různé můry. Blog je veřejný, proto uvedu tu nejbanálnější. Mám problém s žemlovku. Menší, než jsem měla. Ráda vařím, asi před rokem mě kamarádka poprosila, jestli bych ji upekla žemlovku. Strnula jsem. Vzbudil se ve mě odpor, úzkost, nechuť. Vyhýbala jsem se vyslovení názvu pokrmu. Odpor byl hodně silný. Vybavil se mi otlučený, ošklivý, špatně umytý hrnec, staré/někdy i plesnivé zbytky pečiva a odřezky s těch nejnechutnějších jablek v kuchyni, která nemá k uklizenosti blízko. Ještě teď jsem se otřepala, nedokázala bych o tom mluvit ale napsat ano.

Poslední dvě noci bych mohla spát lépe. Petr včera nastoupil na týdenní chemoterapii. Přijedu až dneska. Všechno to začne. Snad mu budu dobrou oporou a neposeru to.

Mám strach, abych nebyla v péči, jako moje matka. A ze strachu, abych nebyla jako moje matka mám strach, abych to strachem ještě víc neposrala. Musím se naučit vykašlat na svoje strachy. Vždy jsem byla nejúspěšnější, když jsem byla suverénní.

Jdu si vyměnit obsah kufru a hurá do Brna. Brzy očekávej chemodopis.

Adéla

středa 25. ledna 2017

Dopis sedmý

Ahoj Marto,
je toho tolik, co bych nejraději napsala, že až nevím, kde začít.

V pondělí jsem byla zase v Olmouci, tentokrát už bylo setkání s terapeutkou méně rozpačité a víc mi přineslo. Od té doby se zintenzivňuje pocit, že bych si měla najít terapeuta i někde v Ostravě. V Karviné nechci, protože poslední dobou vnímám intenzivněji negativnost a malost zdejší povahy.

V Olomouci jsem se setkala Petrem. Zase na mě počkal u kávy. Ze začátku naše přivítání bylo rozpačité. Asi se budu muset navyknout na jeho nutnost aklimatizace. Přiznávám svou nervozitu z vlažného přivítání. Když jsem po schůzce přišla, čekal na mě v kavárně jiný Petr. Byl to můj Péťa. Seděl za stolkem, četl si knihu Život je boj od Laury Janáčkové (už přišla) a byli jsme schopni si povídat.

Zažila jsem konkurenci. Kousek od nás se uvelebila paní odhadem po 40. Vypadala jako odkvétající/opadající růže. Taková ta žena, co byla úspěšná, single, své si odžila, ale uvědomuje si nutnost usazení se. Když jsem se vracela ze záchodu uviděla jsem ji, jak se upravuje, rozepíná knoflíček. Zaujala mě její příprava na lov. Zpomalila jsem a ještě si prohlížela bar. Paní si okukovala Péťu, ten však neměl ponětí o okolí, četl si a čekal na mě. Po mém příchodu žena hodně znejistěla. Začala pochodovat po kavárně, jakoby vyřizovat telefony a pak utekla. Příběh jsem sledovala s úžasem a z nějakého důvodu mi i přišel vtipný. Petr nic nezaregistroval a když jsem mu příběh vykládala, věnoval se víc knize.

Pak jsme odešli do vedlejší restaurace najíst se. Petr mě překvapil. Sledoval ceny jídelního lístku, vytáhl téma úspornějších cest. Bylo to trochu příjemné překvapení. Vždycky mě na něm mrzela jeho rozhazovačnost a prostopážnictví. Jestli se po jeho uzdravení toto změní, bude to jen fajn.
Taky začal projevovat úzkost.

Nevím, co dělat. Emoce mi projevuje spíš při osobním setkání a rozkoukání se, než přes telefon. Jak mám zařídit, aby se mnou mluvil i v půlhodinovém telefonátu? Svěřil se mi se svým pocitem sobce, protože jeho typ rakoviny ještě ani zdaleka není tak špatný, jako má soused/někdo od nich z vesnice. Odpověděla jsem podobně jako před pár dny svojí kamarádce, která se svěřila, že co bychom my dali ted kdyby mě Péťa jenom chřipku. Víš, podle mě je nereálné se cítit provinile za můj nadstandart, spíš bych za svůj nadstandart byla vděčná. To bych se pak taky mohla zbláznit. Žijeme totiž v té malé části světa, která si žije blahobytem a většina světa se má špatně. Mohla bych se pak taky cítit provinile vůči osobě, co šila legíny, které mám zrovna na sobě. Vůči té, co vyrobila skleničku, z níž piju čaj... Spíš bych asi byla vděčná za to, co mám.

Před tím, než jsem Petrovi předala knížku Život je boj od Laury Janáčkové, pročítala jsem si ji. Zkus se po ní podívat. Čím víc ve stínu raka žiju, tím více mám pocit, že je rakovina nemoc do každé rodiny. Někdy i opakovaně.

Během četby knihy jsem si uvědomila svoji samotu nebo jak osamocena se cítím. Vím, jsem extrémně společenská a vždycky je kolem mě hodně lidí. Taky je málokdo, kdo má tak kvalitního partnera, jako já, málokdo má tak fajn sousedy, jako já a mám i fajn přátele. Cítím se skvěle v týmu.

Jenže si nejsem jistá kvalitou vztahů. Matka se v jedné z mých nejtěžších životních situací projevila jako ztělesnění sebestřednosti, pokrytectví, sebezahleděnosti a reakci považuji za tak špatnou, že o ní nemůžu nikde písemně napsat, abych ji nepoškodila. Raději se jí vyhýbám a zvažuji i právní ošetření, aby Petr o mě mohl rozhodovat přednostně v případě nenadálé situace. Sice trochu doufám v příjemné překvapení z matčiny strany a že vyjde najevo můj omyl. Zatím mě matka ale vždy překvapila ještě hůře, proto se ji v tuhle chvíli vyhýbám.

Přátele by mě asi někam v případě krize i občas dopravili, mají ale svoje rodiny, svoje nemoci. Petr by mě asi v případě nemoci nenechal, ale má svojí práci. Paragraf si na mě neveme. Nejsem jeho žena. Nežijeme ve společné domácnosti.

Ke strachu o svého nejbližšího přibyly i obavy o sebe. Všem matkám, co si stěžují na hyperaktivní děti, zlobícího muže, nápomocné rodiče a závidí nám singles bych svoji situaci na chvíli přála nebo nepřála, tohle by asi neměl moc zažívat každý, nicméně bych jim přála uvědomění svého štěstí.

No aspoň se nenudím a do dopisů bude o čem psát.

Včera byl Petr ve spermabance, abychom měli pojištěnou možnost mít v budoucnu děti. Jeho vzorek byl tak silný a kvalitní. V době, kdy se stále mluví o mužské neplodnosti, jsem byla na něj hrdá. Myšlenkovými pochody jsem ale došla k závěru, jestli já jsem vůbec plodná. Celý svůj sexuální život funguju přerušovaným sexem. Buď mám hodně štěstí, což se projevilo při darovaní krve, kdy jsem zjistila své sexuální a tedy i Petrovo zdraví a nebo nejsem plodná...

Ono ta zlá nemoc a ohrožení má i svoje výhody. Byla jsem donucena myslet na věci, na které bych jindy nemyslela. Najednou jsem schopná mluvit o dětech, o svatbě. Uvědomuji si více svojí pomíjivost, zranitelnost a priority. Taky s Petrem zažíváme neuvěřitelně romantické chvíle. Asi to bude znít nepatřičně, ale prostě je zažívám a jsem dokonce za všechnu tu romantiku vděčná. Za tulení se a mlčení  na nemocniční posteli, za polibky na vlakovém nádraží. Cítím, jako bychom byli víc přítomni. Víc intenzivní. Snad to Petr vnímá stejně. Nechce o nemoci mluvit vnímat ji, prý je pro něj lepší si to nepřipouštět, ale asi mu některé pasáže dopisu zkopíruju a pošlu.

Už mi tady bliká mobil, připomínající mi všechna čísla, která mám obvolat, všechno, na co se mám připravit.

Jdu na to! Jdu mimo banky, pojišťovny zjistit, jestli jsem plodná a zavolat obvodní lékařce, jaké jsou moje možnosti s vyšetřením rakoviny. Necítím zdravotní komplikace, které by mi snad daly příčinu bát se rakoviny, jenže to neměl ještě loni začátkem listopadu ani Petr...


Měj se krásně Marto.

Adéla

čtvrtek 19. ledna 2017

Dopis šestý

Ahoj Marto,
tak zase píšu dopis po několikáté. Připadám si trochu jako takový ten umělec, co divoce datluje do psacího stroje a pak zahazuje papíry do koše. Akorát já místo papíru vyhazuji data.

Děkuji za příběhy o synovi v komentářích pod čtvrtým a pátým dopisem. Moc nevím, jak je okomentovat. Ten o sněhových hrátkách jsem si přečetla ráda a čtení ve mě vzbudilo idylickou představu. Nepřemýšlela jsi o vedení nějakého deníku? Rodičovské deníky jsou teď poměrně moderní a aspoň přineseš příjemnou změnu  do moderních fotrů nebo facebookových/šílených/bio matek.

Taky gratuluji, ač s několikaletým zpožděním, k nominaci diplomky do soutěže diplomek v Olomouci. Sice jsi se neumístila, ale podle toho, co píšeš, jsi vyhrála výlet a příjemné chvíle s mužem svého života, což je fajn, ne?

Každý rok do Olomouce na vánoční trhy jezdím i letos jsme s Petrem byli. Těsně před tím, než se změnila rakovina. Výlet byl hodně romantický, pamatuji si, jak jsme se k sobě tulili na náměstí u romantické písně a bavil nás ten kýč. Do Karviné Petr pokračoval se mnou vlakem. Víno, plné kupé, kde jsme si nemohli projevovat něžnosti a jiskření způsobilo, že jsme po příjezdu zažili nejdivočejší sex našich životů.

Když tak nad tím přemýšlím, je až děsivé, jak se život může měnit. Dokážu si to představit jako hodně kýčovitý film z Ameriky pro puberťačky. Recenze by mohla vypadat takhle: Milostný příběh, který píše sám život napříč několika žánry. Dva lidé se do sebe po čtrnácti letech přátelství do sebe pomalu vášnivě zamilovávají, oba až čítankově zapadají do generace singles a tak se s vypětím sil učí žít ve vztahu. Po tom, co se naučí konečně aspoň trochu komunikovat a společně fungovat vstupuje do hry rakovina. Strach o nejbližšího. Nemocnice. Deprese. Naděje. Nejistota. Očekávání. Poznávání sám sebe. Rekapitulace života. V našich kinech od roku 2016.

Taky jsem dost přemýšlela nad tím, že si psychoterapeuta najdu tak nějak na stálo. Patřím mezi hodně komunikativní lidi, lehce navazuju vztahy a málokdo má tolik možností se vypovídat, jako já. Na druhou stranu se tady v Karviné známe všichni. Všechno se tady vykecá, každý zná každého. Nebo známe někoho, koho známe společně i napříč městy. Pokud bych náhodou mohla očekávat diskrétnost, pak rada stejně nebude odpovídat mému atypickému životu a netradiční povaze.

Terapeut má za sebou náročné vzdělání, aby mi pomohl najít jádro problému, dovedl k řešení a pomohl rozvoji. Vykecání je profesním pochybením, stejně jako překročení vztahu terapeut/klient. Návštěva terapeuta je pro mě praktická, efektivní a logická záležitost. Sama se o psychologii a komunikaci aktivně zajímám. Mrzí mě, jak je návštěva terapie kontroverzním tématem a obviněním z nezvládnutí života. Myslím si, že kdyby lidé vyhledávali psychologické služby častěji, byli by na světě lépe. Zvláště tady u nás, kde není složité najít někoho, kdo se v dětství setkal s domácím násilím, alkoholem a je život razovitý.

V pátek jsem navštívila známé, kde si manžel prošel stejným typem rakoviny, jaký právě trápí mého milého. Když došlo na téma nemoci, známý zareagoval něco ve smyslu, že už si to moc nepamatuje a že to je dávno. Byl překvapený, že to může být pro někoho důležité téma. Působil jako o banalitě, která se stala před léty a po tom ještě přišlo dalších sto výzev. Jeho překvapená reakce byla přesně to, co jsem potřebovala slyšet.

Opravdu reagoval, jako kdybych mluvila o dávné rýmičce. Více si nemoc pamatovala manželka. Navedlo mě to na to otázku, jestli ono my ženy nemoc našich blízkých neprožíváme více... Jak najít úměru mezi prožíváním a ideálním reagováním a jak zkrotit vlastní emotivnost...

Během přespříštího týdne začne Petrova léčba, před ní se musí objednat k lékaři a zařídit několik věcí. Tím, jak ví, co ho čeká cítí se lépe. Týden bude v nemocnici na chemoterapiích, tři týdny pak nic doma. Čekat by ho mohl minimálně jeden, maximálně dva cykly. Od doby, co ví, co ho čeká, vypadá méně nervozní. I když občas na něj přijde nervozita a úzkost. Taky se docela mění podle toho, kde jsme. Při nákupu a na veřejnosti je nervozní, nekomunikativní. Jakmile se zaklapnou dveře domova, je něžný, starostlivý, povídavý... Proč se tohle děje? Nevíš?

Nastal čas oběda, měla bych dokončit včerejší velký úklid, konečně udělat pořádek v papírech a zase jednou tisíc věcí. Taky začnu zařizovat naše společné setkání a večer se těším na tréning.

Pro dnes se s Tebou rozloučím. Měj krásný den. Pozdrav Lukáše a Jáchyma.

Adéla


čtvrtek 12. ledna 2017

Dopis pátý

Ahoj Marto,
píšu Ti už asi třetí verzi pátého dopisu. Nebyla jsem s předchozími spokojena. Aktuální verze dopisu vzniká na notebooku, který jsem si koupila za část finanční rezervy.

Z nového počítače mám velkou radost, konečně budu počítačově mobilní a flexibilnější.

Za chvilku vyrazím na tréning kondičního boxu. Těším se. Kondiční box byl pro mě v posledním roce a jeho krušných chvílích formou terapie. Jakkoli se může zdát box jako něco násilného, miluji tu atmosféru, makačku, lidi a náladu. Někdy bych si dokonce přála být plešatým chlápkem, abych nemusela poslouchat o násilí a negativních energiích.

Rozumím funkci předsudků. Patří mezi naše odvěké obranné mechanismy sloužící k přežití, na druhou stranu bych ráda předala svou pozitivní zkušenost. Ale předávat někomu něco co nechce nemá cenu. Nicméně mě předsudky vůči kontaktním sportům mrzí, zvláště pak vím-li jak fajn lidi se mnou chodí cvičit.. Ale to ty víš, vždyť jsme společně chodily během studia na box.

V pondělí jsem navštívila Olomouc, abych navštívila psychosociální poradnu pro onkologicky nemocné Amelii. Zároveň jsem se setkala s Petrem.
Nejprve jsme se setkali. Místo mého klasického Petra se mi dokolébala (po operaci chodí tak trochu jako kačenka) hromádka neštěstí. Chvíli jsme spolu poseděli v blízké kavárničce, pak jsem odešla na hodinku na konzultaci.

Bylo to víceméně poprvé, co jsem byla u psychologa, což se projevilo nervozitou. Musela jsem ale vyhledat pomoc. Chci najít co nejefektivnější formu podpory. Taky o tom všem potřebuju s někým mluvit. Potřebuji ze sebe dostat všechny ty úzkosti a nervozity. Přála jsem si konzultovat všechno s někým, kdo má psychologické vzdělání, věnuje se psychoonkologii a nemáme spolu sociální kruhy. Už jsem se v hodně lidech zklamala. Návštěva psychologa je takovou příjemnou volbou. Mám pocit odbornosti, nezávaznosti a vzhledem k Olomouci i anonymity. A taky takový ten dobrý pocit, když řešíš problém a máš pocit efektivního jednání.

Poradna Amélie je na náměstí poblíž UNESCO památky Morového sloupu. Je to taková učebna s pár školními židlemi a dvěma křesly. Slečna působila poměrně sympaticky, jako holka, kterou znám z knihárny.
Trošku jsem měla ze začátku problém s otázkami a formou výrazů pochopení, připomněly mi dabing porna ze sedmdesátých let. Nicméně z rozpačitého začátku jsme se prokousaly ke konzultaci. Dověděla jsem se o několika zajímavých technikách, jako je například sledování pocitů a byl mi doporučen deník radosti. Zatím fotím vtipné věci na mobil. I pro Petra.

Pak jsem se za svou hromádkou neštěstí vrátila. Už se trochu změnil od chvíle přivítání byl rozptýlenější. Věnoval se knize, kterou jsem mu přivezla na přečtení. Pokračovali jsme spolu k Drápalovi. Po cestě jsem ho začala zlobit plácáním po zadku. Jeho zadek mě baví. Je takový maličký a vtipný. Chytil mě za ruku a laškovali jsme. Pokoušela jsem se hrát takový ten svůj vztek, který ostatní ponouká k škádlení. Zabralo to a po chvíli jsem zase viděla svého milého se smát.

Kolem šesté jsem jela domů.

V úterý nebo středu mě napadlo ve skupině skeptiků poprosit o informační prameny. Objednala jsem knihu Život je boj od Laury Janáčkové. Kniha působí jako zajímavý průvodce. Taky jsem objevila stránky Linkos. Je na nich hodně zajímavá přednáška od pana Pospíchala.

Se vším vzděláváním si připadám dvojsečně. Na jednu stranu všechno lépe chápu, což mi dává naději na druhou stranu mi dochází, jak moc jsme v prdeli. Nicméně Petrova obezita se v téhle situaci jeví jako dar. Má mi z čeho hubnout.

Na stránkách Masarykova onkologického ústavu nabízejí kompletní test na rakovinu. Přemýšlím nad ním.

Včera jsem se sešla s matičkou. Bylo to velmi náročné. Setkání vydá asi za samostatný dopis. Přes všechnu svoji společenskost jsem se ještě nesetkala s někým natolik sebestředným, sebezahleděným.
Děsí mě možnost její povahu zdědit.

Dneska jsem měla vyřizování v Ostravě, nakoupila jsem si rifle, bundu, triko, pyžamo. Aspoň s těmi depresemi nebudu vypadat jako vágus.

Měj se krásně.

úterý 3. ledna 2017

Dopis čtvrtý

Ahoj Marto,
venku sněží, já bych měla vyřídit fůru administrativy, vyžehlit kopu oblečení, za kterou by se dala hrát hra na schovávánou, sehnat opraváře na pračku, nabarvit si hlavu, navštívit kosmetičku, vytřídit tu velkou Ikea tašku fotek, vysát, domluvit si pár věcí a neuškodil by ani úklid.

Přesto jsem si sedla a začala psát dopis. Chtělo se mi. Prokrastinuju. I přes všechny ty položky na listu povinností mi dnešek připadá dost ospalý. Asi si po včerejšku neumím pořád zvyknout na osamocení ve velkém baráku.

Běžně bývám doma ráda a ještě raději mám svůj klid, ale už od včera si tady připadám jako uvězněná v hangáru. Chybí mi společník, kterému bych řekla své myšlenky, dělala s ním práce a podělila se o radost. No jo. Přechod z garsonky ve dvou na sama v 5+1.

Asi si potřebuju zaběhat. Asi bych se měla zvednout a vrhnout na všechny ty práce. Asi jsem přejezená a rozlenošelá po vydatném obědě. A možná se jen nudím.

Včera jsem se rozhodla dát si předsevzetí. Nepočítám se stoprocentním dodržením, spíš jsem si řekla, že by nebylo úplně od věci stanovit si nějaké cíle, nějaké ohlédnutí.

Má předsevzetí:

1. Budu pořádnější.
2. Naučím se (Petrovi) více naslouchat
3. Najdu si pořádnou práci, která mě bude naplňovat a při níž se budu realizovat.
4. Budu organizovanější, méně impulsivní.
5. Zhubnu posledních 10 kg, svou váhu si udržím, najdu si ideální stravovací styl,
6. Obnovím stará přátelství.
7. Budu víc na horách.
8. Začnu se smysluplně věnovat svému hlavnímu blogu.
9. Nebudu sledovat infantilní, zbytečná a hloupá videa na youtube.
10. Budu na sobě víc pracovat.

Předsevzetí vychází z věcí, které se loni mohly podařit líp. Otřásly se moje přátelské vztahy. Propadla jsem zdravější výživě, byla nadšená z Krav Magy a když jsme se pak spřátelili s lidmi v klubu, konečně jsem měla pocit, že je mi rozuměno, že mě někdo chápe s potřebou na sobě sportovně makat, s novými přáteli jsem se intenzivněji a intenzivněji stýkala, což mělo dopad na jiné vztahy. Po čase bohužel vyplavaly na povrch negativní vlastnosti nových přátel, díky němž už pro mě někteří nejsou tolik hodnotní a neumím si jich vážit.

Je pravdou, že pokud by stará přátelství byla dost pevná, zachovala by se. Připadá mi to ale škoda. Podle mě jsem investovala hodně trpělivosti, energie. Mohla jsem reagovat lépe, ale asi bych reagovala stejně. Prostě mi to připadá škoda. Fajn bývají i setkání po letech. Pokaždé mě zamrzí, jak málo se s těmi lidmi vídám.

Na hory zase chci, abych byla víc sama s přírodou. Zbytek je jasný. Novoroční klasika.

Takže jdu se kouknout na zprávy, které mi přišly a vysát a vyžehlit a konečně na ty papíry.


Adéla

pondělí 2. ledna 2017

Dopis třetí

Ahoj Marto,
stříhat se bych vyrazila v druhém termínu, tedy přibližně za 4 týdny. Kolem 27. nebo 28. ledna.  Přesné datum domluvme, prosím, tak týden dopředu. O Petrově léčbě budu vědět více až kolem desátého a vůbec nevím, co se kdy jak bude dít.

Za tu dobu mi aspoň víc dorostou vlasy. Víš, že se těším?

Tak občas Lukášovi ujeď. Jsem zvyklá sportovat kolektivně a zároveň individuálně. Každý si jede své tempo a občas se spojíme. Zhruba před třemi lety, možná i čtyřmi lety se mi zásadně změnil život. Objevila jsem v sobě obří lásku ke sportu. Mám pocit, že žiju, víc si užívám.  Jakoby se mi otevřely obzory, barevnější život a víc radosti, odreagování. Mrzí mě neschopnost předat zkušenost Petrovi. I zmínku o pohybové aktivitě kvituje s neurózou. Na jednu stranu jsem nebyla jiná. Taky jsem měla strach o svoje pohodlíčko.

Nejhorší je blížící se potřeba upozornit Petra na přibrání a že obezita mu v léčbě škodí. Ač po něm nikdy nechci jen chroupání mrkvičky nebo ortodoxně zdravou stravu, čeká mě velké vynadání a dvoudenní nebavka. Nemáš nějaký zaručený způsob, jak mu promluvit do duše a nebýt za buzerující krávu?

Jen je to občas hodně náročné. Vlastně, když tak nad tím přemýšlím - vztahy jsou náročné. Samotnou mě překvapuje, kolik práce a úsilí náš vztah stojí. Jsem v něčem podobném poprvé, stejně jako Petr. Oba se pohybujeme jako sloni v porcelánu. Naštěstí jsme se už ostře prohádali k pochopení jeden druhého v některých věcech. Naštěstí chceme oba pracovat.

S titulem to mám stejně. Taky ho nerada používám. Nepřemýšlím cestou, jestli by to vypadalo nebo nevypadalo blbě, ale neumím s tím fungovat. Vlastně se mi nejvíc líbí americký styl. Často používám jenom křestní jméno na rezervace a objednávky. Nevěřila bys, do kolika verzí jsou lidé schopní zkomolit mé příjmení. No a pak ještě vysvětlovat to své, spíše kosmetické , DiS... Ztotožňuju se i s tím, že titul je jenom orientační informace o dostažené informační gramotnosti nebo vzdělání a nic nevypovídá o osobnosti nebo hodnotě člověka.

Jáchyma mi pohlaď. Přála bych si jeho rostení zubů! Proč moje matička nemohla vyrazit do vašich končin, když se rozhodla mě vyrábět? Les mi taky chybí, budu muset vyrazit. Vemu Hárvíčka (pejska) a třeba taky najdeme nějakou šišku. Ostatně krb je i tady. :-)

Prosím o co nejvíce Jáchymo postřehů! Některé děti kolem mě jsou poměrně divoké a zprávy o malém andílkovi, který dokonce jako malý andílek vypadá, jsou svým způsobem balzám na duši. Jako potřebuju občas vyrazit mimo Karvinou, potřebuju i pohodové zprávy.

Ostatně včera jsem dorazila. Začala jsem už psát dopis. Byla jsem ale moc unavená a šla jsem spát. Ač jsem jako vždy přijela absolutně unavená s potřebou půl dne klidu, bylo mi moc hezky. Když tak nad tím přemýšlím, důvodem naší silvestrovské hádky mohla být i naše 24 hodinová společnost v malinké garsonce... Jen si to vem, dva individualisti, malá garsonka...  Jak už jsem napsala, je to občas fuška. Nicméně Petr by internet mohl omezit. Dvě hodiny denně bez počítače minimálně v mojí přítomnosti.

Jeden z dnů jsem byla v Boskovicích. To město se mi hodně líbí! Vlastně jsem se do Boskovic zamilovala. Mají tam skvělé čaje a božskou kávu a poetické uličky a nejdivnější kašnu na náměstí. Petr mě tam vysadil cestou k lékaři. Moc ráda bych mu byla někdy v čekárně oporou, ale není mi dovoleno.

No a protože to byla jen rutinní prohlídka, přála jsem si znovu navštívit Boskovice, tak jsem se nechala vysadit. Nakoupila jsem si čajů na rok dopředu, dala kafe, obešla město, vylezla na hrad, koupila víno v čertovské vinotéce a nechala se znovu odvézt. Pak jsme se najedli, převezli pyrotechniku a jeli domů.

O návštěvě Boskovic plánuji napsat na hlavní blog. Zbytek pobytu byl plný objímání, tulení se, polibků... Až na Silvestrovskou hádku, ale pak jsme zase společně přirpavili občerstvení a bylo to fajn. Všechny ty náladičky, protivnosti, tajnosti, individualismus jsou převáženy dobrým. Snad jen ta závislost na internetu..


Už je moc hodin. Dlouho jsem spala. Čas práce, čas návštěvy lékařky. I já se raději věnuji psaní Tobě před povinnostmi.

Proklatá prokrastinace!

Jdu být vzornou hospodyňkou!

Adéla