pondělí 30. ledna 2017

Dopis osmý

Ahoj Marto,
na konci posledního dopisu jsem zmínila plán ověřit si, jestli nemám rakovinu. Obvodní lékařka měla chřipkovou epidemii a doporučila mi návštěvu gynekologie.

Vzhledem k Petrově návštěvě spermabanky mi přišla návštěva gynekologie, jako skvělý nápad. Při jednom jsem si plánovala ověřit, jestli jsem plodná. No to jsem si zase jednou pomohla!

Obvykle mám s lékaři dobrou zkušenost a i když jsem upozorňována na výraznou svéráznost lékaře, většinou dobře s nimi dobře vyjdu. Jejich cynismu občas dobře rozumím. V době internetu má každý pocit vševědoucnosti a většinou na základě podezřelých zdrojů. Obvykle věta: "Vy jste z nás dvou odborník na medicínu, proto jsem tady a nesedím u internetu." nám pomůže se krásně domluvit.

Tentokrát ale jakoby všechno bylo špatně. Už v čekárně mě zarazila vysoká míra podlézavosti. Vzpomněla jsem si na prvorepublikové filmy a ohnutého služebníka pronášejícího: Pokorný služebníček paní továrníková, rukulíbám. Pak jsem vešla do přípravné kabinky, kde mě odtahovací dveře dělily od ordinace. Lékařka v tu chvíli ostře kárala pacientku přede mnou za to, jaký lék ji píše, protože lékařce jde jeho předepsání do nákladů.

Když jsem přišla na řadu, byla jsem nevlídně přivítána. Měli přede mnou asi akutní případ. Pomocí práce s dechem jsem ze sebe dostala důvody své návštěvy. Víš, ono se mi dobře o tom píše, ale hůře mluví. Sestra mě sledovala, jako drbna, která sbírá podklady pro hvězdné představení na pavlači a lékařka se proměnila do role obchoďačky. Sledovala jsem její počínání s údivem. S údivem natolik velkým, že jsem ani nebyla schopná ji vysvětlit, že v tuhle chvíli nemám mateřské nutkání rodit ale chci být jen informována. Pak mi byly provedeny nějaké lékařské úkony.

Z ordinace jsem vycházela natolik rozmrzelá, že jsem šla do sámošky poblíž koupit si něco sladkého. Koupila jsem si malou bonboniérku s asi pěti mořskými plody. Během cesty jsem mořské plody snědla s odhodláním čelit hyperglykemickému šoku. Už rok se totiž stravuju vysokutučně, nízkosacharidově. Hyperglikemie se nekonala a plody nebyly úplně špatné...

Když se o rakovině nemluví, nikdo ze mě nedoluje pocity a vyhýbám se jakémukoliv kontaktu s ženou, která mě porodila, cítím se docela dobře. Vyhovuje mi spíš být sama v domě, uklízet si, psát, jít si zaběhat a občas se s někým potkat. Jen tu a tam se mě zhostí nervozita. Na tréninzích jsem byla lehce dezorientována.

Ve čtvrtek se mi na boxu povedl poměrně husarský kousek. Měli jsme kopat do lap. Klukům se můj kop moc nezdál a tak jsem byla povzbuzována: Pojď, Ado! Nakopni ho! Reagovala jsem: NE ho! Ji! Já tu svini rozkopu! Mi chlapa otravovat nebude!
Když tak nad tím zpětně přemýšlím, nejsem si úplně jistá, jestli klukům bylo jasné , že ta svině která mi otravuje chlapa je rakovina...
No. Trocha image drsnosti v klubu izraelské sebeobrany Krav Maga neuškodí...

V pátek jsem byla u matky. Chovala se ke mě hodně nevlídně. Měla jsem pocit, jakoby nepřišla její dcera, ale jakoby si chránila teritorim před vetřelcem, kterého z biologických důvodů musí akceptovat a taky ji přinesl obleček pro jejího psího synečka. Sama se titulovala do role jeho maminky. Hárvíčka (pejska) jsem s její pomocí oblékla a šli jsme na procházku. V půlce procházky mi zavolala, že se chystá na jejich procházku, tak jsem psa přivedla. Připadal ji v oblečku narvaný a svlékla z něj obleček jakoby potřeboval osvobodit od zlé trýznitelky. Viděla jsem její žárlivost na psovu přízeň.

Stála naproti mě, neupravená s nevlídnou a zlou tváří. Její červený melír ve zničených, rozchcuchaných blond vlasech podporoval zjev satana. Až mě celý ten obraz/dojem zarazil. Ve chvíli, kdy potřebuju nejvíce pomoc je náš vztah nejhorší. Chová se ke mě zle, ublíženě, sebestředně a arogantně. Nevnímám ani náznak laskavosti, ač se snažím. Na sdělení o tom, co se děje, reaguje co ona zažila a jak to ona měla a co ona zvládla. Jakoby nebyl Petr, jako bych nebyla já.

Pokud je nějaká naděje na záchranu vztahu matky a dcery, pak bude třeba hodně náročné terapie. Budu hodně překvapena, pokud se jí bude chtít zúčastnit. Chci ale na vztahu pracovat. To všechno, ale až se vyléčí Petr.  Třicet let vztah nefunguje, tři měsíce počká.

A terapii asi i sama podstoupím. Včera se mi začaly vybavovat různé můry. Blog je veřejný, proto uvedu tu nejbanálnější. Mám problém s žemlovku. Menší, než jsem měla. Ráda vařím, asi před rokem mě kamarádka poprosila, jestli bych ji upekla žemlovku. Strnula jsem. Vzbudil se ve mě odpor, úzkost, nechuť. Vyhýbala jsem se vyslovení názvu pokrmu. Odpor byl hodně silný. Vybavil se mi otlučený, ošklivý, špatně umytý hrnec, staré/někdy i plesnivé zbytky pečiva a odřezky s těch nejnechutnějších jablek v kuchyni, která nemá k uklizenosti blízko. Ještě teď jsem se otřepala, nedokázala bych o tom mluvit ale napsat ano.

Poslední dvě noci bych mohla spát lépe. Petr včera nastoupil na týdenní chemoterapii. Přijedu až dneska. Všechno to začne. Snad mu budu dobrou oporou a neposeru to.

Mám strach, abych nebyla v péči, jako moje matka. A ze strachu, abych nebyla jako moje matka mám strach, abych to strachem ještě víc neposrala. Musím se naučit vykašlat na svoje strachy. Vždy jsem byla nejúspěšnější, když jsem byla suverénní.

Jdu si vyměnit obsah kufru a hurá do Brna. Brzy očekávej chemodopis.

Adéla

středa 25. ledna 2017

Dopis sedmý

Ahoj Marto,
je toho tolik, co bych nejraději napsala, že až nevím, kde začít.

V pondělí jsem byla zase v Olmouci, tentokrát už bylo setkání s terapeutkou méně rozpačité a víc mi přineslo. Od té doby se zintenzivňuje pocit, že bych si měla najít terapeuta i někde v Ostravě. V Karviné nechci, protože poslední dobou vnímám intenzivněji negativnost a malost zdejší povahy.

V Olomouci jsem se setkala Petrem. Zase na mě počkal u kávy. Ze začátku naše přivítání bylo rozpačité. Asi se budu muset navyknout na jeho nutnost aklimatizace. Přiznávám svou nervozitu z vlažného přivítání. Když jsem po schůzce přišla, čekal na mě v kavárně jiný Petr. Byl to můj Péťa. Seděl za stolkem, četl si knihu Život je boj od Laury Janáčkové (už přišla) a byli jsme schopni si povídat.

Zažila jsem konkurenci. Kousek od nás se uvelebila paní odhadem po 40. Vypadala jako odkvétající/opadající růže. Taková ta žena, co byla úspěšná, single, své si odžila, ale uvědomuje si nutnost usazení se. Když jsem se vracela ze záchodu uviděla jsem ji, jak se upravuje, rozepíná knoflíček. Zaujala mě její příprava na lov. Zpomalila jsem a ještě si prohlížela bar. Paní si okukovala Péťu, ten však neměl ponětí o okolí, četl si a čekal na mě. Po mém příchodu žena hodně znejistěla. Začala pochodovat po kavárně, jakoby vyřizovat telefony a pak utekla. Příběh jsem sledovala s úžasem a z nějakého důvodu mi i přišel vtipný. Petr nic nezaregistroval a když jsem mu příběh vykládala, věnoval se víc knize.

Pak jsme odešli do vedlejší restaurace najíst se. Petr mě překvapil. Sledoval ceny jídelního lístku, vytáhl téma úspornějších cest. Bylo to trochu příjemné překvapení. Vždycky mě na něm mrzela jeho rozhazovačnost a prostopážnictví. Jestli se po jeho uzdravení toto změní, bude to jen fajn.
Taky začal projevovat úzkost.

Nevím, co dělat. Emoce mi projevuje spíš při osobním setkání a rozkoukání se, než přes telefon. Jak mám zařídit, aby se mnou mluvil i v půlhodinovém telefonátu? Svěřil se mi se svým pocitem sobce, protože jeho typ rakoviny ještě ani zdaleka není tak špatný, jako má soused/někdo od nich z vesnice. Odpověděla jsem podobně jako před pár dny svojí kamarádce, která se svěřila, že co bychom my dali ted kdyby mě Péťa jenom chřipku. Víš, podle mě je nereálné se cítit provinile za můj nadstandart, spíš bych za svůj nadstandart byla vděčná. To bych se pak taky mohla zbláznit. Žijeme totiž v té malé části světa, která si žije blahobytem a většina světa se má špatně. Mohla bych se pak taky cítit provinile vůči osobě, co šila legíny, které mám zrovna na sobě. Vůči té, co vyrobila skleničku, z níž piju čaj... Spíš bych asi byla vděčná za to, co mám.

Před tím, než jsem Petrovi předala knížku Život je boj od Laury Janáčkové, pročítala jsem si ji. Zkus se po ní podívat. Čím víc ve stínu raka žiju, tím více mám pocit, že je rakovina nemoc do každé rodiny. Někdy i opakovaně.

Během četby knihy jsem si uvědomila svoji samotu nebo jak osamocena se cítím. Vím, jsem extrémně společenská a vždycky je kolem mě hodně lidí. Taky je málokdo, kdo má tak kvalitního partnera, jako já, málokdo má tak fajn sousedy, jako já a mám i fajn přátele. Cítím se skvěle v týmu.

Jenže si nejsem jistá kvalitou vztahů. Matka se v jedné z mých nejtěžších životních situací projevila jako ztělesnění sebestřednosti, pokrytectví, sebezahleděnosti a reakci považuji za tak špatnou, že o ní nemůžu nikde písemně napsat, abych ji nepoškodila. Raději se jí vyhýbám a zvažuji i právní ošetření, aby Petr o mě mohl rozhodovat přednostně v případě nenadálé situace. Sice trochu doufám v příjemné překvapení z matčiny strany a že vyjde najevo můj omyl. Zatím mě matka ale vždy překvapila ještě hůře, proto se ji v tuhle chvíli vyhýbám.

Přátele by mě asi někam v případě krize i občas dopravili, mají ale svoje rodiny, svoje nemoci. Petr by mě asi v případě nemoci nenechal, ale má svojí práci. Paragraf si na mě neveme. Nejsem jeho žena. Nežijeme ve společné domácnosti.

Ke strachu o svého nejbližšího přibyly i obavy o sebe. Všem matkám, co si stěžují na hyperaktivní děti, zlobícího muže, nápomocné rodiče a závidí nám singles bych svoji situaci na chvíli přála nebo nepřála, tohle by asi neměl moc zažívat každý, nicméně bych jim přála uvědomění svého štěstí.

No aspoň se nenudím a do dopisů bude o čem psát.

Včera byl Petr ve spermabance, abychom měli pojištěnou možnost mít v budoucnu děti. Jeho vzorek byl tak silný a kvalitní. V době, kdy se stále mluví o mužské neplodnosti, jsem byla na něj hrdá. Myšlenkovými pochody jsem ale došla k závěru, jestli já jsem vůbec plodná. Celý svůj sexuální život funguju přerušovaným sexem. Buď mám hodně štěstí, což se projevilo při darovaní krve, kdy jsem zjistila své sexuální a tedy i Petrovo zdraví a nebo nejsem plodná...

Ono ta zlá nemoc a ohrožení má i svoje výhody. Byla jsem donucena myslet na věci, na které bych jindy nemyslela. Najednou jsem schopná mluvit o dětech, o svatbě. Uvědomuji si více svojí pomíjivost, zranitelnost a priority. Taky s Petrem zažíváme neuvěřitelně romantické chvíle. Asi to bude znít nepatřičně, ale prostě je zažívám a jsem dokonce za všechnu tu romantiku vděčná. Za tulení se a mlčení  na nemocniční posteli, za polibky na vlakovém nádraží. Cítím, jako bychom byli víc přítomni. Víc intenzivní. Snad to Petr vnímá stejně. Nechce o nemoci mluvit vnímat ji, prý je pro něj lepší si to nepřipouštět, ale asi mu některé pasáže dopisu zkopíruju a pošlu.

Už mi tady bliká mobil, připomínající mi všechna čísla, která mám obvolat, všechno, na co se mám připravit.

Jdu na to! Jdu mimo banky, pojišťovny zjistit, jestli jsem plodná a zavolat obvodní lékařce, jaké jsou moje možnosti s vyšetřením rakoviny. Necítím zdravotní komplikace, které by mi snad daly příčinu bát se rakoviny, jenže to neměl ještě loni začátkem listopadu ani Petr...


Měj se krásně Marto.

Adéla

čtvrtek 19. ledna 2017

Dopis šestý

Ahoj Marto,
tak zase píšu dopis po několikáté. Připadám si trochu jako takový ten umělec, co divoce datluje do psacího stroje a pak zahazuje papíry do koše. Akorát já místo papíru vyhazuji data.

Děkuji za příběhy o synovi v komentářích pod čtvrtým a pátým dopisem. Moc nevím, jak je okomentovat. Ten o sněhových hrátkách jsem si přečetla ráda a čtení ve mě vzbudilo idylickou představu. Nepřemýšlela jsi o vedení nějakého deníku? Rodičovské deníky jsou teď poměrně moderní a aspoň přineseš příjemnou změnu  do moderních fotrů nebo facebookových/šílených/bio matek.

Taky gratuluji, ač s několikaletým zpožděním, k nominaci diplomky do soutěže diplomek v Olomouci. Sice jsi se neumístila, ale podle toho, co píšeš, jsi vyhrála výlet a příjemné chvíle s mužem svého života, což je fajn, ne?

Každý rok do Olomouce na vánoční trhy jezdím i letos jsme s Petrem byli. Těsně před tím, než se změnila rakovina. Výlet byl hodně romantický, pamatuji si, jak jsme se k sobě tulili na náměstí u romantické písně a bavil nás ten kýč. Do Karviné Petr pokračoval se mnou vlakem. Víno, plné kupé, kde jsme si nemohli projevovat něžnosti a jiskření způsobilo, že jsme po příjezdu zažili nejdivočejší sex našich životů.

Když tak nad tím přemýšlím, je až děsivé, jak se život může měnit. Dokážu si to představit jako hodně kýčovitý film z Ameriky pro puberťačky. Recenze by mohla vypadat takhle: Milostný příběh, který píše sám život napříč několika žánry. Dva lidé se do sebe po čtrnácti letech přátelství do sebe pomalu vášnivě zamilovávají, oba až čítankově zapadají do generace singles a tak se s vypětím sil učí žít ve vztahu. Po tom, co se naučí konečně aspoň trochu komunikovat a společně fungovat vstupuje do hry rakovina. Strach o nejbližšího. Nemocnice. Deprese. Naděje. Nejistota. Očekávání. Poznávání sám sebe. Rekapitulace života. V našich kinech od roku 2016.

Taky jsem dost přemýšlela nad tím, že si psychoterapeuta najdu tak nějak na stálo. Patřím mezi hodně komunikativní lidi, lehce navazuju vztahy a málokdo má tolik možností se vypovídat, jako já. Na druhou stranu se tady v Karviné známe všichni. Všechno se tady vykecá, každý zná každého. Nebo známe někoho, koho známe společně i napříč městy. Pokud bych náhodou mohla očekávat diskrétnost, pak rada stejně nebude odpovídat mému atypickému životu a netradiční povaze.

Terapeut má za sebou náročné vzdělání, aby mi pomohl najít jádro problému, dovedl k řešení a pomohl rozvoji. Vykecání je profesním pochybením, stejně jako překročení vztahu terapeut/klient. Návštěva terapeuta je pro mě praktická, efektivní a logická záležitost. Sama se o psychologii a komunikaci aktivně zajímám. Mrzí mě, jak je návštěva terapie kontroverzním tématem a obviněním z nezvládnutí života. Myslím si, že kdyby lidé vyhledávali psychologické služby častěji, byli by na světě lépe. Zvláště tady u nás, kde není složité najít někoho, kdo se v dětství setkal s domácím násilím, alkoholem a je život razovitý.

V pátek jsem navštívila známé, kde si manžel prošel stejným typem rakoviny, jaký právě trápí mého milého. Když došlo na téma nemoci, známý zareagoval něco ve smyslu, že už si to moc nepamatuje a že to je dávno. Byl překvapený, že to může být pro někoho důležité téma. Působil jako o banalitě, která se stala před léty a po tom ještě přišlo dalších sto výzev. Jeho překvapená reakce byla přesně to, co jsem potřebovala slyšet.

Opravdu reagoval, jako kdybych mluvila o dávné rýmičce. Více si nemoc pamatovala manželka. Navedlo mě to na to otázku, jestli ono my ženy nemoc našich blízkých neprožíváme více... Jak najít úměru mezi prožíváním a ideálním reagováním a jak zkrotit vlastní emotivnost...

Během přespříštího týdne začne Petrova léčba, před ní se musí objednat k lékaři a zařídit několik věcí. Tím, jak ví, co ho čeká cítí se lépe. Týden bude v nemocnici na chemoterapiích, tři týdny pak nic doma. Čekat by ho mohl minimálně jeden, maximálně dva cykly. Od doby, co ví, co ho čeká, vypadá méně nervozní. I když občas na něj přijde nervozita a úzkost. Taky se docela mění podle toho, kde jsme. Při nákupu a na veřejnosti je nervozní, nekomunikativní. Jakmile se zaklapnou dveře domova, je něžný, starostlivý, povídavý... Proč se tohle děje? Nevíš?

Nastal čas oběda, měla bych dokončit včerejší velký úklid, konečně udělat pořádek v papírech a zase jednou tisíc věcí. Taky začnu zařizovat naše společné setkání a večer se těším na tréning.

Pro dnes se s Tebou rozloučím. Měj krásný den. Pozdrav Lukáše a Jáchyma.

Adéla


čtvrtek 12. ledna 2017

Dopis pátý

Ahoj Marto,
píšu Ti už asi třetí verzi pátého dopisu. Nebyla jsem s předchozími spokojena. Aktuální verze dopisu vzniká na notebooku, který jsem si koupila za část finanční rezervy.

Z nového počítače mám velkou radost, konečně budu počítačově mobilní a flexibilnější.

Za chvilku vyrazím na tréning kondičního boxu. Těším se. Kondiční box byl pro mě v posledním roce a jeho krušných chvílích formou terapie. Jakkoli se může zdát box jako něco násilného, miluji tu atmosféru, makačku, lidi a náladu. Někdy bych si dokonce přála být plešatým chlápkem, abych nemusela poslouchat o násilí a negativních energiích.

Rozumím funkci předsudků. Patří mezi naše odvěké obranné mechanismy sloužící k přežití, na druhou stranu bych ráda předala svou pozitivní zkušenost. Ale předávat někomu něco co nechce nemá cenu. Nicméně mě předsudky vůči kontaktním sportům mrzí, zvláště pak vím-li jak fajn lidi se mnou chodí cvičit.. Ale to ty víš, vždyť jsme společně chodily během studia na box.

V pondělí jsem navštívila Olomouc, abych navštívila psychosociální poradnu pro onkologicky nemocné Amelii. Zároveň jsem se setkala s Petrem.
Nejprve jsme se setkali. Místo mého klasického Petra se mi dokolébala (po operaci chodí tak trochu jako kačenka) hromádka neštěstí. Chvíli jsme spolu poseděli v blízké kavárničce, pak jsem odešla na hodinku na konzultaci.

Bylo to víceméně poprvé, co jsem byla u psychologa, což se projevilo nervozitou. Musela jsem ale vyhledat pomoc. Chci najít co nejefektivnější formu podpory. Taky o tom všem potřebuju s někým mluvit. Potřebuji ze sebe dostat všechny ty úzkosti a nervozity. Přála jsem si konzultovat všechno s někým, kdo má psychologické vzdělání, věnuje se psychoonkologii a nemáme spolu sociální kruhy. Už jsem se v hodně lidech zklamala. Návštěva psychologa je takovou příjemnou volbou. Mám pocit odbornosti, nezávaznosti a vzhledem k Olomouci i anonymity. A taky takový ten dobrý pocit, když řešíš problém a máš pocit efektivního jednání.

Poradna Amélie je na náměstí poblíž UNESCO památky Morového sloupu. Je to taková učebna s pár školními židlemi a dvěma křesly. Slečna působila poměrně sympaticky, jako holka, kterou znám z knihárny.
Trošku jsem měla ze začátku problém s otázkami a formou výrazů pochopení, připomněly mi dabing porna ze sedmdesátých let. Nicméně z rozpačitého začátku jsme se prokousaly ke konzultaci. Dověděla jsem se o několika zajímavých technikách, jako je například sledování pocitů a byl mi doporučen deník radosti. Zatím fotím vtipné věci na mobil. I pro Petra.

Pak jsem se za svou hromádkou neštěstí vrátila. Už se trochu změnil od chvíle přivítání byl rozptýlenější. Věnoval se knize, kterou jsem mu přivezla na přečtení. Pokračovali jsme spolu k Drápalovi. Po cestě jsem ho začala zlobit plácáním po zadku. Jeho zadek mě baví. Je takový maličký a vtipný. Chytil mě za ruku a laškovali jsme. Pokoušela jsem se hrát takový ten svůj vztek, který ostatní ponouká k škádlení. Zabralo to a po chvíli jsem zase viděla svého milého se smát.

Kolem šesté jsem jela domů.

V úterý nebo středu mě napadlo ve skupině skeptiků poprosit o informační prameny. Objednala jsem knihu Život je boj od Laury Janáčkové. Kniha působí jako zajímavý průvodce. Taky jsem objevila stránky Linkos. Je na nich hodně zajímavá přednáška od pana Pospíchala.

Se vším vzděláváním si připadám dvojsečně. Na jednu stranu všechno lépe chápu, což mi dává naději na druhou stranu mi dochází, jak moc jsme v prdeli. Nicméně Petrova obezita se v téhle situaci jeví jako dar. Má mi z čeho hubnout.

Na stránkách Masarykova onkologického ústavu nabízejí kompletní test na rakovinu. Přemýšlím nad ním.

Včera jsem se sešla s matičkou. Bylo to velmi náročné. Setkání vydá asi za samostatný dopis. Přes všechnu svoji společenskost jsem se ještě nesetkala s někým natolik sebestředným, sebezahleděným.
Děsí mě možnost její povahu zdědit.

Dneska jsem měla vyřizování v Ostravě, nakoupila jsem si rifle, bundu, triko, pyžamo. Aspoň s těmi depresemi nebudu vypadat jako vágus.

Měj se krásně.

úterý 3. ledna 2017

Dopis čtvrtý

Ahoj Marto,
venku sněží, já bych měla vyřídit fůru administrativy, vyžehlit kopu oblečení, za kterou by se dala hrát hra na schovávánou, sehnat opraváře na pračku, nabarvit si hlavu, navštívit kosmetičku, vytřídit tu velkou Ikea tašku fotek, vysát, domluvit si pár věcí a neuškodil by ani úklid.

Přesto jsem si sedla a začala psát dopis. Chtělo se mi. Prokrastinuju. I přes všechny ty položky na listu povinností mi dnešek připadá dost ospalý. Asi si po včerejšku neumím pořád zvyknout na osamocení ve velkém baráku.

Běžně bývám doma ráda a ještě raději mám svůj klid, ale už od včera si tady připadám jako uvězněná v hangáru. Chybí mi společník, kterému bych řekla své myšlenky, dělala s ním práce a podělila se o radost. No jo. Přechod z garsonky ve dvou na sama v 5+1.

Asi si potřebuju zaběhat. Asi bych se měla zvednout a vrhnout na všechny ty práce. Asi jsem přejezená a rozlenošelá po vydatném obědě. A možná se jen nudím.

Včera jsem se rozhodla dát si předsevzetí. Nepočítám se stoprocentním dodržením, spíš jsem si řekla, že by nebylo úplně od věci stanovit si nějaké cíle, nějaké ohlédnutí.

Má předsevzetí:

1. Budu pořádnější.
2. Naučím se (Petrovi) více naslouchat
3. Najdu si pořádnou práci, která mě bude naplňovat a při níž se budu realizovat.
4. Budu organizovanější, méně impulsivní.
5. Zhubnu posledních 10 kg, svou váhu si udržím, najdu si ideální stravovací styl,
6. Obnovím stará přátelství.
7. Budu víc na horách.
8. Začnu se smysluplně věnovat svému hlavnímu blogu.
9. Nebudu sledovat infantilní, zbytečná a hloupá videa na youtube.
10. Budu na sobě víc pracovat.

Předsevzetí vychází z věcí, které se loni mohly podařit líp. Otřásly se moje přátelské vztahy. Propadla jsem zdravější výživě, byla nadšená z Krav Magy a když jsme se pak spřátelili s lidmi v klubu, konečně jsem měla pocit, že je mi rozuměno, že mě někdo chápe s potřebou na sobě sportovně makat, s novými přáteli jsem se intenzivněji a intenzivněji stýkala, což mělo dopad na jiné vztahy. Po čase bohužel vyplavaly na povrch negativní vlastnosti nových přátel, díky němž už pro mě někteří nejsou tolik hodnotní a neumím si jich vážit.

Je pravdou, že pokud by stará přátelství byla dost pevná, zachovala by se. Připadá mi to ale škoda. Podle mě jsem investovala hodně trpělivosti, energie. Mohla jsem reagovat lépe, ale asi bych reagovala stejně. Prostě mi to připadá škoda. Fajn bývají i setkání po letech. Pokaždé mě zamrzí, jak málo se s těmi lidmi vídám.

Na hory zase chci, abych byla víc sama s přírodou. Zbytek je jasný. Novoroční klasika.

Takže jdu se kouknout na zprávy, které mi přišly a vysát a vyžehlit a konečně na ty papíry.


Adéla

pondělí 2. ledna 2017

Dopis třetí

Ahoj Marto,
stříhat se bych vyrazila v druhém termínu, tedy přibližně za 4 týdny. Kolem 27. nebo 28. ledna.  Přesné datum domluvme, prosím, tak týden dopředu. O Petrově léčbě budu vědět více až kolem desátého a vůbec nevím, co se kdy jak bude dít.

Za tu dobu mi aspoň víc dorostou vlasy. Víš, že se těším?

Tak občas Lukášovi ujeď. Jsem zvyklá sportovat kolektivně a zároveň individuálně. Každý si jede své tempo a občas se spojíme. Zhruba před třemi lety, možná i čtyřmi lety se mi zásadně změnil život. Objevila jsem v sobě obří lásku ke sportu. Mám pocit, že žiju, víc si užívám.  Jakoby se mi otevřely obzory, barevnější život a víc radosti, odreagování. Mrzí mě neschopnost předat zkušenost Petrovi. I zmínku o pohybové aktivitě kvituje s neurózou. Na jednu stranu jsem nebyla jiná. Taky jsem měla strach o svoje pohodlíčko.

Nejhorší je blížící se potřeba upozornit Petra na přibrání a že obezita mu v léčbě škodí. Ač po něm nikdy nechci jen chroupání mrkvičky nebo ortodoxně zdravou stravu, čeká mě velké vynadání a dvoudenní nebavka. Nemáš nějaký zaručený způsob, jak mu promluvit do duše a nebýt za buzerující krávu?

Jen je to občas hodně náročné. Vlastně, když tak nad tím přemýšlím - vztahy jsou náročné. Samotnou mě překvapuje, kolik práce a úsilí náš vztah stojí. Jsem v něčem podobném poprvé, stejně jako Petr. Oba se pohybujeme jako sloni v porcelánu. Naštěstí jsme se už ostře prohádali k pochopení jeden druhého v některých věcech. Naštěstí chceme oba pracovat.

S titulem to mám stejně. Taky ho nerada používám. Nepřemýšlím cestou, jestli by to vypadalo nebo nevypadalo blbě, ale neumím s tím fungovat. Vlastně se mi nejvíc líbí americký styl. Často používám jenom křestní jméno na rezervace a objednávky. Nevěřila bys, do kolika verzí jsou lidé schopní zkomolit mé příjmení. No a pak ještě vysvětlovat to své, spíše kosmetické , DiS... Ztotožňuju se i s tím, že titul je jenom orientační informace o dostažené informační gramotnosti nebo vzdělání a nic nevypovídá o osobnosti nebo hodnotě člověka.

Jáchyma mi pohlaď. Přála bych si jeho rostení zubů! Proč moje matička nemohla vyrazit do vašich končin, když se rozhodla mě vyrábět? Les mi taky chybí, budu muset vyrazit. Vemu Hárvíčka (pejska) a třeba taky najdeme nějakou šišku. Ostatně krb je i tady. :-)

Prosím o co nejvíce Jáchymo postřehů! Některé děti kolem mě jsou poměrně divoké a zprávy o malém andílkovi, který dokonce jako malý andílek vypadá, jsou svým způsobem balzám na duši. Jako potřebuju občas vyrazit mimo Karvinou, potřebuju i pohodové zprávy.

Ostatně včera jsem dorazila. Začala jsem už psát dopis. Byla jsem ale moc unavená a šla jsem spát. Ač jsem jako vždy přijela absolutně unavená s potřebou půl dne klidu, bylo mi moc hezky. Když tak nad tím přemýšlím, důvodem naší silvestrovské hádky mohla být i naše 24 hodinová společnost v malinké garsonce... Jen si to vem, dva individualisti, malá garsonka...  Jak už jsem napsala, je to občas fuška. Nicméně Petr by internet mohl omezit. Dvě hodiny denně bez počítače minimálně v mojí přítomnosti.

Jeden z dnů jsem byla v Boskovicích. To město se mi hodně líbí! Vlastně jsem se do Boskovic zamilovala. Mají tam skvělé čaje a božskou kávu a poetické uličky a nejdivnější kašnu na náměstí. Petr mě tam vysadil cestou k lékaři. Moc ráda bych mu byla někdy v čekárně oporou, ale není mi dovoleno.

No a protože to byla jen rutinní prohlídka, přála jsem si znovu navštívit Boskovice, tak jsem se nechala vysadit. Nakoupila jsem si čajů na rok dopředu, dala kafe, obešla město, vylezla na hrad, koupila víno v čertovské vinotéce a nechala se znovu odvézt. Pak jsme se najedli, převezli pyrotechniku a jeli domů.

O návštěvě Boskovic plánuji napsat na hlavní blog. Zbytek pobytu byl plný objímání, tulení se, polibků... Až na Silvestrovskou hádku, ale pak jsme zase společně přirpavili občerstvení a bylo to fajn. Všechny ty náladičky, protivnosti, tajnosti, individualismus jsou převáženy dobrým. Snad jen ta závislost na internetu..


Už je moc hodin. Dlouho jsem spala. Čas práce, čas návštěvy lékařky. I já se raději věnuji psaní Tobě před povinnostmi.

Proklatá prokrastinace!

Jdu být vzornou hospodyňkou!

Adéla