pondělí 30. ledna 2017

Dopis osmý

Ahoj Marto,
na konci posledního dopisu jsem zmínila plán ověřit si, jestli nemám rakovinu. Obvodní lékařka měla chřipkovou epidemii a doporučila mi návštěvu gynekologie.

Vzhledem k Petrově návštěvě spermabanky mi přišla návštěva gynekologie, jako skvělý nápad. Při jednom jsem si plánovala ověřit, jestli jsem plodná. No to jsem si zase jednou pomohla!

Obvykle mám s lékaři dobrou zkušenost a i když jsem upozorňována na výraznou svéráznost lékaře, většinou dobře s nimi dobře vyjdu. Jejich cynismu občas dobře rozumím. V době internetu má každý pocit vševědoucnosti a většinou na základě podezřelých zdrojů. Obvykle věta: "Vy jste z nás dvou odborník na medicínu, proto jsem tady a nesedím u internetu." nám pomůže se krásně domluvit.

Tentokrát ale jakoby všechno bylo špatně. Už v čekárně mě zarazila vysoká míra podlézavosti. Vzpomněla jsem si na prvorepublikové filmy a ohnutého služebníka pronášejícího: Pokorný služebníček paní továrníková, rukulíbám. Pak jsem vešla do přípravné kabinky, kde mě odtahovací dveře dělily od ordinace. Lékařka v tu chvíli ostře kárala pacientku přede mnou za to, jaký lék ji píše, protože lékařce jde jeho předepsání do nákladů.

Když jsem přišla na řadu, byla jsem nevlídně přivítána. Měli přede mnou asi akutní případ. Pomocí práce s dechem jsem ze sebe dostala důvody své návštěvy. Víš, ono se mi dobře o tom píše, ale hůře mluví. Sestra mě sledovala, jako drbna, která sbírá podklady pro hvězdné představení na pavlači a lékařka se proměnila do role obchoďačky. Sledovala jsem její počínání s údivem. S údivem natolik velkým, že jsem ani nebyla schopná ji vysvětlit, že v tuhle chvíli nemám mateřské nutkání rodit ale chci být jen informována. Pak mi byly provedeny nějaké lékařské úkony.

Z ordinace jsem vycházela natolik rozmrzelá, že jsem šla do sámošky poblíž koupit si něco sladkého. Koupila jsem si malou bonboniérku s asi pěti mořskými plody. Během cesty jsem mořské plody snědla s odhodláním čelit hyperglykemickému šoku. Už rok se totiž stravuju vysokutučně, nízkosacharidově. Hyperglikemie se nekonala a plody nebyly úplně špatné...

Když se o rakovině nemluví, nikdo ze mě nedoluje pocity a vyhýbám se jakémukoliv kontaktu s ženou, která mě porodila, cítím se docela dobře. Vyhovuje mi spíš být sama v domě, uklízet si, psát, jít si zaběhat a občas se s někým potkat. Jen tu a tam se mě zhostí nervozita. Na tréninzích jsem byla lehce dezorientována.

Ve čtvrtek se mi na boxu povedl poměrně husarský kousek. Měli jsme kopat do lap. Klukům se můj kop moc nezdál a tak jsem byla povzbuzována: Pojď, Ado! Nakopni ho! Reagovala jsem: NE ho! Ji! Já tu svini rozkopu! Mi chlapa otravovat nebude!
Když tak nad tím zpětně přemýšlím, nejsem si úplně jistá, jestli klukům bylo jasné , že ta svině která mi otravuje chlapa je rakovina...
No. Trocha image drsnosti v klubu izraelské sebeobrany Krav Maga neuškodí...

V pátek jsem byla u matky. Chovala se ke mě hodně nevlídně. Měla jsem pocit, jakoby nepřišla její dcera, ale jakoby si chránila teritorim před vetřelcem, kterého z biologických důvodů musí akceptovat a taky ji přinesl obleček pro jejího psího synečka. Sama se titulovala do role jeho maminky. Hárvíčka (pejska) jsem s její pomocí oblékla a šli jsme na procházku. V půlce procházky mi zavolala, že se chystá na jejich procházku, tak jsem psa přivedla. Připadal ji v oblečku narvaný a svlékla z něj obleček jakoby potřeboval osvobodit od zlé trýznitelky. Viděla jsem její žárlivost na psovu přízeň.

Stála naproti mě, neupravená s nevlídnou a zlou tváří. Její červený melír ve zničených, rozchcuchaných blond vlasech podporoval zjev satana. Až mě celý ten obraz/dojem zarazil. Ve chvíli, kdy potřebuju nejvíce pomoc je náš vztah nejhorší. Chová se ke mě zle, ublíženě, sebestředně a arogantně. Nevnímám ani náznak laskavosti, ač se snažím. Na sdělení o tom, co se děje, reaguje co ona zažila a jak to ona měla a co ona zvládla. Jakoby nebyl Petr, jako bych nebyla já.

Pokud je nějaká naděje na záchranu vztahu matky a dcery, pak bude třeba hodně náročné terapie. Budu hodně překvapena, pokud se jí bude chtít zúčastnit. Chci ale na vztahu pracovat. To všechno, ale až se vyléčí Petr.  Třicet let vztah nefunguje, tři měsíce počká.

A terapii asi i sama podstoupím. Včera se mi začaly vybavovat různé můry. Blog je veřejný, proto uvedu tu nejbanálnější. Mám problém s žemlovku. Menší, než jsem měla. Ráda vařím, asi před rokem mě kamarádka poprosila, jestli bych ji upekla žemlovku. Strnula jsem. Vzbudil se ve mě odpor, úzkost, nechuť. Vyhýbala jsem se vyslovení názvu pokrmu. Odpor byl hodně silný. Vybavil se mi otlučený, ošklivý, špatně umytý hrnec, staré/někdy i plesnivé zbytky pečiva a odřezky s těch nejnechutnějších jablek v kuchyni, která nemá k uklizenosti blízko. Ještě teď jsem se otřepala, nedokázala bych o tom mluvit ale napsat ano.

Poslední dvě noci bych mohla spát lépe. Petr včera nastoupil na týdenní chemoterapii. Přijedu až dneska. Všechno to začne. Snad mu budu dobrou oporou a neposeru to.

Mám strach, abych nebyla v péči, jako moje matka. A ze strachu, abych nebyla jako moje matka mám strach, abych to strachem ještě víc neposrala. Musím se naučit vykašlat na svoje strachy. Vždy jsem byla nejúspěšnější, když jsem byla suverénní.

Jdu si vyměnit obsah kufru a hurá do Brna. Brzy očekávej chemodopis.

Adéla

1 komentář:

  1. Milá Adush,
    díky za tvoje dopisy, jsou mi útěchou, že na celým světě mají problémy i jiní, nejenom já:) (to ale neznamená, že ti je přeju!)
    Můj vztah s mojí mamkou je podle mě takovej divnej... Dřív jsme si nepotřebovali zavolat, popovídat, možná se ani vidět, teď to vypadá, že to chce změnit, a já to nedokážu pochopit. Co se najednou tak změnilo? Nebo takhle: když se vidíme, dává najevo radost z přivítání, na konci návštěvy to pokračuje bouřlivým loučením, ale mezitím - kdybych tam nebyla, asi si toho ani nevšimne. Říká, že si se mnou chce povídat, ale ve výsledku se pak mluví převážně jenom "o počasí"...
    Největším problémem podle mě je fakt, že nemůžeš nutit druhýho člověka k návštěvě psychiatra, terapeuta, loga... Musí si na to přijít sám, bohužel kolikrát nepřijde:(
    Strach je (skvělej režisér;)) ... ne, dělám si srandu, i když to pravda je ... nejhorší z pocitů. Já se kolikrát bojím udělat něco špatně, ve výsledku je to ale ještě horší, protože se bojím, a proto se příště bojím ještě víc. Zamotanej kruh, kterej nesnáším, ale ještě jsem nepřišla na to, jak z něho ven.
    No nic, Jáchym ještě spí, jdu si přečíst tvůj zatím poslední dopis a uvidím, jestli na něj stihnu odpovědět.
    M

    OdpovědětVymazat