čtvrtek 12. ledna 2017

Dopis pátý

Ahoj Marto,
píšu Ti už asi třetí verzi pátého dopisu. Nebyla jsem s předchozími spokojena. Aktuální verze dopisu vzniká na notebooku, který jsem si koupila za část finanční rezervy.

Z nového počítače mám velkou radost, konečně budu počítačově mobilní a flexibilnější.

Za chvilku vyrazím na tréning kondičního boxu. Těším se. Kondiční box byl pro mě v posledním roce a jeho krušných chvílích formou terapie. Jakkoli se může zdát box jako něco násilného, miluji tu atmosféru, makačku, lidi a náladu. Někdy bych si dokonce přála být plešatým chlápkem, abych nemusela poslouchat o násilí a negativních energiích.

Rozumím funkci předsudků. Patří mezi naše odvěké obranné mechanismy sloužící k přežití, na druhou stranu bych ráda předala svou pozitivní zkušenost. Ale předávat někomu něco co nechce nemá cenu. Nicméně mě předsudky vůči kontaktním sportům mrzí, zvláště pak vím-li jak fajn lidi se mnou chodí cvičit.. Ale to ty víš, vždyť jsme společně chodily během studia na box.

V pondělí jsem navštívila Olomouc, abych navštívila psychosociální poradnu pro onkologicky nemocné Amelii. Zároveň jsem se setkala s Petrem.
Nejprve jsme se setkali. Místo mého klasického Petra se mi dokolébala (po operaci chodí tak trochu jako kačenka) hromádka neštěstí. Chvíli jsme spolu poseděli v blízké kavárničce, pak jsem odešla na hodinku na konzultaci.

Bylo to víceméně poprvé, co jsem byla u psychologa, což se projevilo nervozitou. Musela jsem ale vyhledat pomoc. Chci najít co nejefektivnější formu podpory. Taky o tom všem potřebuju s někým mluvit. Potřebuji ze sebe dostat všechny ty úzkosti a nervozity. Přála jsem si konzultovat všechno s někým, kdo má psychologické vzdělání, věnuje se psychoonkologii a nemáme spolu sociální kruhy. Už jsem se v hodně lidech zklamala. Návštěva psychologa je takovou příjemnou volbou. Mám pocit odbornosti, nezávaznosti a vzhledem k Olomouci i anonymity. A taky takový ten dobrý pocit, když řešíš problém a máš pocit efektivního jednání.

Poradna Amélie je na náměstí poblíž UNESCO památky Morového sloupu. Je to taková učebna s pár školními židlemi a dvěma křesly. Slečna působila poměrně sympaticky, jako holka, kterou znám z knihárny.
Trošku jsem měla ze začátku problém s otázkami a formou výrazů pochopení, připomněly mi dabing porna ze sedmdesátých let. Nicméně z rozpačitého začátku jsme se prokousaly ke konzultaci. Dověděla jsem se o několika zajímavých technikách, jako je například sledování pocitů a byl mi doporučen deník radosti. Zatím fotím vtipné věci na mobil. I pro Petra.

Pak jsem se za svou hromádkou neštěstí vrátila. Už se trochu změnil od chvíle přivítání byl rozptýlenější. Věnoval se knize, kterou jsem mu přivezla na přečtení. Pokračovali jsme spolu k Drápalovi. Po cestě jsem ho začala zlobit plácáním po zadku. Jeho zadek mě baví. Je takový maličký a vtipný. Chytil mě za ruku a laškovali jsme. Pokoušela jsem se hrát takový ten svůj vztek, který ostatní ponouká k škádlení. Zabralo to a po chvíli jsem zase viděla svého milého se smát.

Kolem šesté jsem jela domů.

V úterý nebo středu mě napadlo ve skupině skeptiků poprosit o informační prameny. Objednala jsem knihu Život je boj od Laury Janáčkové. Kniha působí jako zajímavý průvodce. Taky jsem objevila stránky Linkos. Je na nich hodně zajímavá přednáška od pana Pospíchala.

Se vším vzděláváním si připadám dvojsečně. Na jednu stranu všechno lépe chápu, což mi dává naději na druhou stranu mi dochází, jak moc jsme v prdeli. Nicméně Petrova obezita se v téhle situaci jeví jako dar. Má mi z čeho hubnout.

Na stránkách Masarykova onkologického ústavu nabízejí kompletní test na rakovinu. Přemýšlím nad ním.

Včera jsem se sešla s matičkou. Bylo to velmi náročné. Setkání vydá asi za samostatný dopis. Přes všechnu svoji společenskost jsem se ještě nesetkala s někým natolik sebestředným, sebezahleděným.
Děsí mě možnost její povahu zdědit.

Dneska jsem měla vyřizování v Ostravě, nakoupila jsem si rifle, bundu, triko, pyžamo. Aspoň s těmi depresemi nebudu vypadat jako vágus.

Měj se krásně.

1 komentář:

  1. Ahoj Adush,
    přeju ti nový notebook!:) To je krásný, já nevím, co bych si bez něj počala.
    V Olomouci jsem byla naposledy před třemi roky a dvěma měsíci. Pozvali mě tam na vyhlášení soutěže, kam moje vedoucí bakalářský práce přihlásila moji bakalářku. Z celý repuliky nás bylo asi 12, z toho polovina z MU. Celkem mohlo vyhrát asi devět lidí (1.-3. místo ve třech kategoriích). Víš, jak to dopadlo? Vyhráli všichni ostatní z republiky, z MU doplnili zbytek, co chyběl do počtu, navíc nikdo nebyl na prvním místě, o druhém si nejsem jistá. Já mezi nimi nebyla. Tak jsme se aspoň s Lukášem prošli náměstí, prohlídli si morový sloup, a protože tam byly trhy, koupili i nějaký drobnosti.
    Teď zase něco o Jáchymovi: chodíváme s ním ven, miluje to. Máme tu mrtě sněhu, děda s Lukášem mu postavili bunkr. Já jsem vařila oběd, pak jsem je šla hledat, aby šli jíst. Oba moji kluci byli zalezlí v bunkru, Lukáš ležel úplně, Jáchym se tak nějak opíral o lokty. Koukla jsem dovnitř, chvíli jsme si jen tak povídali a já jim pak řekla, aby šli na oběd. Jáchym si v tu chvíli lehnul úplně a řekl mi: "Spim." Vůbec se mu nechtělo jít domů a i když by mohl jíst celý den v kuse furt, najednou bylo mnohem lepší zůstat venku:)
    Krásnou neděli a celý příští týden
    Marta

    OdpovědětVymazat