středa 25. ledna 2017

Dopis sedmý

Ahoj Marto,
je toho tolik, co bych nejraději napsala, že až nevím, kde začít.

V pondělí jsem byla zase v Olmouci, tentokrát už bylo setkání s terapeutkou méně rozpačité a víc mi přineslo. Od té doby se zintenzivňuje pocit, že bych si měla najít terapeuta i někde v Ostravě. V Karviné nechci, protože poslední dobou vnímám intenzivněji negativnost a malost zdejší povahy.

V Olomouci jsem se setkala Petrem. Zase na mě počkal u kávy. Ze začátku naše přivítání bylo rozpačité. Asi se budu muset navyknout na jeho nutnost aklimatizace. Přiznávám svou nervozitu z vlažného přivítání. Když jsem po schůzce přišla, čekal na mě v kavárně jiný Petr. Byl to můj Péťa. Seděl za stolkem, četl si knihu Život je boj od Laury Janáčkové (už přišla) a byli jsme schopni si povídat.

Zažila jsem konkurenci. Kousek od nás se uvelebila paní odhadem po 40. Vypadala jako odkvétající/opadající růže. Taková ta žena, co byla úspěšná, single, své si odžila, ale uvědomuje si nutnost usazení se. Když jsem se vracela ze záchodu uviděla jsem ji, jak se upravuje, rozepíná knoflíček. Zaujala mě její příprava na lov. Zpomalila jsem a ještě si prohlížela bar. Paní si okukovala Péťu, ten však neměl ponětí o okolí, četl si a čekal na mě. Po mém příchodu žena hodně znejistěla. Začala pochodovat po kavárně, jakoby vyřizovat telefony a pak utekla. Příběh jsem sledovala s úžasem a z nějakého důvodu mi i přišel vtipný. Petr nic nezaregistroval a když jsem mu příběh vykládala, věnoval se víc knize.

Pak jsme odešli do vedlejší restaurace najíst se. Petr mě překvapil. Sledoval ceny jídelního lístku, vytáhl téma úspornějších cest. Bylo to trochu příjemné překvapení. Vždycky mě na něm mrzela jeho rozhazovačnost a prostopážnictví. Jestli se po jeho uzdravení toto změní, bude to jen fajn.
Taky začal projevovat úzkost.

Nevím, co dělat. Emoce mi projevuje spíš při osobním setkání a rozkoukání se, než přes telefon. Jak mám zařídit, aby se mnou mluvil i v půlhodinovém telefonátu? Svěřil se mi se svým pocitem sobce, protože jeho typ rakoviny ještě ani zdaleka není tak špatný, jako má soused/někdo od nich z vesnice. Odpověděla jsem podobně jako před pár dny svojí kamarádce, která se svěřila, že co bychom my dali ted kdyby mě Péťa jenom chřipku. Víš, podle mě je nereálné se cítit provinile za můj nadstandart, spíš bych za svůj nadstandart byla vděčná. To bych se pak taky mohla zbláznit. Žijeme totiž v té malé části světa, která si žije blahobytem a většina světa se má špatně. Mohla bych se pak taky cítit provinile vůči osobě, co šila legíny, které mám zrovna na sobě. Vůči té, co vyrobila skleničku, z níž piju čaj... Spíš bych asi byla vděčná za to, co mám.

Před tím, než jsem Petrovi předala knížku Život je boj od Laury Janáčkové, pročítala jsem si ji. Zkus se po ní podívat. Čím víc ve stínu raka žiju, tím více mám pocit, že je rakovina nemoc do každé rodiny. Někdy i opakovaně.

Během četby knihy jsem si uvědomila svoji samotu nebo jak osamocena se cítím. Vím, jsem extrémně společenská a vždycky je kolem mě hodně lidí. Taky je málokdo, kdo má tak kvalitního partnera, jako já, málokdo má tak fajn sousedy, jako já a mám i fajn přátele. Cítím se skvěle v týmu.

Jenže si nejsem jistá kvalitou vztahů. Matka se v jedné z mých nejtěžších životních situací projevila jako ztělesnění sebestřednosti, pokrytectví, sebezahleděnosti a reakci považuji za tak špatnou, že o ní nemůžu nikde písemně napsat, abych ji nepoškodila. Raději se jí vyhýbám a zvažuji i právní ošetření, aby Petr o mě mohl rozhodovat přednostně v případě nenadálé situace. Sice trochu doufám v příjemné překvapení z matčiny strany a že vyjde najevo můj omyl. Zatím mě matka ale vždy překvapila ještě hůře, proto se ji v tuhle chvíli vyhýbám.

Přátele by mě asi někam v případě krize i občas dopravili, mají ale svoje rodiny, svoje nemoci. Petr by mě asi v případě nemoci nenechal, ale má svojí práci. Paragraf si na mě neveme. Nejsem jeho žena. Nežijeme ve společné domácnosti.

Ke strachu o svého nejbližšího přibyly i obavy o sebe. Všem matkám, co si stěžují na hyperaktivní děti, zlobícího muže, nápomocné rodiče a závidí nám singles bych svoji situaci na chvíli přála nebo nepřála, tohle by asi neměl moc zažívat každý, nicméně bych jim přála uvědomění svého štěstí.

No aspoň se nenudím a do dopisů bude o čem psát.

Včera byl Petr ve spermabance, abychom měli pojištěnou možnost mít v budoucnu děti. Jeho vzorek byl tak silný a kvalitní. V době, kdy se stále mluví o mužské neplodnosti, jsem byla na něj hrdá. Myšlenkovými pochody jsem ale došla k závěru, jestli já jsem vůbec plodná. Celý svůj sexuální život funguju přerušovaným sexem. Buď mám hodně štěstí, což se projevilo při darovaní krve, kdy jsem zjistila své sexuální a tedy i Petrovo zdraví a nebo nejsem plodná...

Ono ta zlá nemoc a ohrožení má i svoje výhody. Byla jsem donucena myslet na věci, na které bych jindy nemyslela. Najednou jsem schopná mluvit o dětech, o svatbě. Uvědomuji si více svojí pomíjivost, zranitelnost a priority. Taky s Petrem zažíváme neuvěřitelně romantické chvíle. Asi to bude znít nepatřičně, ale prostě je zažívám a jsem dokonce za všechnu tu romantiku vděčná. Za tulení se a mlčení  na nemocniční posteli, za polibky na vlakovém nádraží. Cítím, jako bychom byli víc přítomni. Víc intenzivní. Snad to Petr vnímá stejně. Nechce o nemoci mluvit vnímat ji, prý je pro něj lepší si to nepřipouštět, ale asi mu některé pasáže dopisu zkopíruju a pošlu.

Už mi tady bliká mobil, připomínající mi všechna čísla, která mám obvolat, všechno, na co se mám připravit.

Jdu na to! Jdu mimo banky, pojišťovny zjistit, jestli jsem plodná a zavolat obvodní lékařce, jaké jsou moje možnosti s vyšetřením rakoviny. Necítím zdravotní komplikace, které by mi snad daly příčinu bát se rakoviny, jenže to neměl ještě loni začátkem listopadu ani Petr...


Měj se krásně Marto.

Adéla

Žádné komentáře:

Okomentovat