čtvrtek 19. ledna 2017

Dopis šestý

Ahoj Marto,
tak zase píšu dopis po několikáté. Připadám si trochu jako takový ten umělec, co divoce datluje do psacího stroje a pak zahazuje papíry do koše. Akorát já místo papíru vyhazuji data.

Děkuji za příběhy o synovi v komentářích pod čtvrtým a pátým dopisem. Moc nevím, jak je okomentovat. Ten o sněhových hrátkách jsem si přečetla ráda a čtení ve mě vzbudilo idylickou představu. Nepřemýšlela jsi o vedení nějakého deníku? Rodičovské deníky jsou teď poměrně moderní a aspoň přineseš příjemnou změnu  do moderních fotrů nebo facebookových/šílených/bio matek.

Taky gratuluji, ač s několikaletým zpožděním, k nominaci diplomky do soutěže diplomek v Olomouci. Sice jsi se neumístila, ale podle toho, co píšeš, jsi vyhrála výlet a příjemné chvíle s mužem svého života, což je fajn, ne?

Každý rok do Olomouce na vánoční trhy jezdím i letos jsme s Petrem byli. Těsně před tím, než se změnila rakovina. Výlet byl hodně romantický, pamatuji si, jak jsme se k sobě tulili na náměstí u romantické písně a bavil nás ten kýč. Do Karviné Petr pokračoval se mnou vlakem. Víno, plné kupé, kde jsme si nemohli projevovat něžnosti a jiskření způsobilo, že jsme po příjezdu zažili nejdivočejší sex našich životů.

Když tak nad tím přemýšlím, je až děsivé, jak se život může měnit. Dokážu si to představit jako hodně kýčovitý film z Ameriky pro puberťačky. Recenze by mohla vypadat takhle: Milostný příběh, který píše sám život napříč několika žánry. Dva lidé se do sebe po čtrnácti letech přátelství do sebe pomalu vášnivě zamilovávají, oba až čítankově zapadají do generace singles a tak se s vypětím sil učí žít ve vztahu. Po tom, co se naučí konečně aspoň trochu komunikovat a společně fungovat vstupuje do hry rakovina. Strach o nejbližšího. Nemocnice. Deprese. Naděje. Nejistota. Očekávání. Poznávání sám sebe. Rekapitulace života. V našich kinech od roku 2016.

Taky jsem dost přemýšlela nad tím, že si psychoterapeuta najdu tak nějak na stálo. Patřím mezi hodně komunikativní lidi, lehce navazuju vztahy a málokdo má tolik možností se vypovídat, jako já. Na druhou stranu se tady v Karviné známe všichni. Všechno se tady vykecá, každý zná každého. Nebo známe někoho, koho známe společně i napříč městy. Pokud bych náhodou mohla očekávat diskrétnost, pak rada stejně nebude odpovídat mému atypickému životu a netradiční povaze.

Terapeut má za sebou náročné vzdělání, aby mi pomohl najít jádro problému, dovedl k řešení a pomohl rozvoji. Vykecání je profesním pochybením, stejně jako překročení vztahu terapeut/klient. Návštěva terapeuta je pro mě praktická, efektivní a logická záležitost. Sama se o psychologii a komunikaci aktivně zajímám. Mrzí mě, jak je návštěva terapie kontroverzním tématem a obviněním z nezvládnutí života. Myslím si, že kdyby lidé vyhledávali psychologické služby častěji, byli by na světě lépe. Zvláště tady u nás, kde není složité najít někoho, kdo se v dětství setkal s domácím násilím, alkoholem a je život razovitý.

V pátek jsem navštívila známé, kde si manžel prošel stejným typem rakoviny, jaký právě trápí mého milého. Když došlo na téma nemoci, známý zareagoval něco ve smyslu, že už si to moc nepamatuje a že to je dávno. Byl překvapený, že to může být pro někoho důležité téma. Působil jako o banalitě, která se stala před léty a po tom ještě přišlo dalších sto výzev. Jeho překvapená reakce byla přesně to, co jsem potřebovala slyšet.

Opravdu reagoval, jako kdybych mluvila o dávné rýmičce. Více si nemoc pamatovala manželka. Navedlo mě to na to otázku, jestli ono my ženy nemoc našich blízkých neprožíváme více... Jak najít úměru mezi prožíváním a ideálním reagováním a jak zkrotit vlastní emotivnost...

Během přespříštího týdne začne Petrova léčba, před ní se musí objednat k lékaři a zařídit několik věcí. Tím, jak ví, co ho čeká cítí se lépe. Týden bude v nemocnici na chemoterapiích, tři týdny pak nic doma. Čekat by ho mohl minimálně jeden, maximálně dva cykly. Od doby, co ví, co ho čeká, vypadá méně nervozní. I když občas na něj přijde nervozita a úzkost. Taky se docela mění podle toho, kde jsme. Při nákupu a na veřejnosti je nervozní, nekomunikativní. Jakmile se zaklapnou dveře domova, je něžný, starostlivý, povídavý... Proč se tohle děje? Nevíš?

Nastal čas oběda, měla bych dokončit včerejší velký úklid, konečně udělat pořádek v papírech a zase jednou tisíc věcí. Taky začnu zařizovat naše společné setkání a večer se těším na tréning.

Pro dnes se s Tebou rozloučím. Měj krásný den. Pozdrav Lukáše a Jáchyma.

Adéla


Žádné komentáře:

Okomentovat