čtvrtek 16. února 2017

Dopis desátý

Ahoj Marto,
když v komentáři pod osmým dopisem píšeš o své zlobící matičce, mám trochu dojem, že se neumí úplně vypořádat se ztrátou svojí dcery. Odešla jsi ji ke svému muži, založila si rodinu a osamostatnila se. Určitě si to racionálně uvědomuje, ale racionální uvědomění nemusí vždy jít ruku v ruce s jednáním...
Zkoušela jsi ji říct o svých pocitech? Určitě ano, ale myslím, že ji máš moc ráda a chceš s ní mluvit a přeješ si být její dcerou i přes odstěhování..

Já to zkusila. Přes sebestřednost moji matičku spíš zajímal její obraz v očích ostatních. Nepostřehla jsem snahu pochopit můj pohled na věc, vysvětlit si její, najít nějaké řešení. NĚJAKÉ, byť minimální.

Se sebestředností nic neudělám. Jedninou možnost vidím v přijetí sebestřednosti svojí matky a poučení se z chyby předchozí generace.

Víno mi ale pomohlo z ní dostat příčinu agrese. Stará se o své dva sourozence. Zvládání všeho sama se pro ni stalo natolik životním stylem, že odmítá říct si o pomoc. Umírající postižená sestra v jejimž starání a závislosti postižené sestry na ni našla svůj životní smysl, velké nemovitosti, společenská izolovanost... Na kom si lépe vybít emoce, než na tom, koho porodila?  Navíc si to zasloužím, protože mám tu drzost snažit se ji sehnat opraváře, který by ji opravoval věci, dávám ji odkazy na sociální služby, které náš systém nabízí.

Prosila jsem ji o vyhledání psychologa. Přesně ale jak říkáš - na to, že někdo potřebuje pomoc, si musí přijít každý sám, což si většinou nepřijde.

Když jsme jeli s Petrem z druhého dopichu, v rádiu vysílali zprávu o ženě, která zabila svou matku v hádce. Matkovražedkyně prý trpěla psychickými poruchami. Dokážu si představit, že mamá sklidila plody své práce...

Dále píšeš o tom strachu. Marto, nemůže být začarovaný kruh strachu, o kterém píšeš, výsledkem naší postkomunistické výchovy?

Před dvěma dny jsem měla konverzaci s kamarádkou. Pracuje s američany. Jejich ambicioznost ji nutí stahovat se do sebe. Nedělám si obavy, že stahování se do sebe je v jejím případě jen pocitová, na druhou stranu jsem včera měla podobný pocit a vzpomněla si na ni. Potkala jsem souseda a ten mě podrobil křížovému výslechu, kde pracuji a co že tady tak nejsem. Ač mě jeho křížový výslech a nepříjemnost zásahu do soukromí zaskočila, přistihla jsem se jak se v roli hodné holčičky snažím poslušně vymluvit ve snaze udělat dobrý dojem. Do toho přičti důležitost pohledu ostatních u mojí matky..

Přivedlo mě to k myšlence o naší výchově k extrémnímu strachu z odsouzení, z vlastní špatnosti. K tomu, abychom byli poslušní, nikdo si o nás nic nemyslel, neměli jsme názor, nevyčnívali... Zpětná vazba je důležitá, ale proč jsme se taky nenaučili diskusi o vlastních pocitech? Tak nějak si všechno bezemočně vyříkat, pochopit se vzájemně...

Včera jsem měla hodně divnou náladu. Nevím, jestli mnou zmítaly nálady doprovázející menstruaci nebo přesun na pár dní z Brna do Karviné způsobil, že na mě všechno dopadlo.

Vším myslím nemocného Petra, posouvající se vztah, vlastní pasivitu v Brně a odklad zálib, abych byla ve společnosti muže svého života, lidé s utrápenýma očima, které potkávám cestou na Žlutý kopec, moralizující sousedé, sbírající podněty o mém soukromí pro konverzační témata s ostaními, hrozba revmatické artritidy díky problémům s okem a hrozící rozpad všech zálib, hodnot, radostí, nefunkční rodinné poměry, šok z rozdílu ve standartech pořádnosti u Petra a u mě, prohloubení pocitu vlastní neschopnosti...

Nevím. Vlastně ani nevím, kudy je cesta ven. Ostatně ted bych měla být na kontrole u oftalmoložky, obvolávat obvodní lékařku a zařizovat si vyšetření. Chci ale psát, být doma, dopsat to všechno, udělat si pořádek v domě i sobě. Jít si zaběhat, projet se na kole. Být večer na tréningu.

Chci si udělat bezstarostný den vzorné hospodyňky. Asi ale zavolám Petrovi, co jeho bolavá záda, na gynekologii, co výsledky. Ať mám aspoň trošku pocit, že jsem NĚCO udělala.

Už teď jsem ulevila svým emocím a špatnému svědomí z toho, že píšu málo. Zápisek je i na hlavním blogu.

Vzhůru do všeho půl je hotovo!!

Pohlaď mi svého malého andílka Jáchyma.

Adéla

1 komentář:

  1. Ještě že tě mám, drahá sestro,
    takhle krásně bych definici a příčinu svýho strachu nevymyslela, kdybych se snažila kdovíjak dlouho.
    Tvůj třetí odstavec, začátek druhý věty - jako bys znala rodinu, ze který jsem vyšla:) I když - uvidíme, jak se bude situace vyvíjet dál... Poslední dobou, když se vidíme (a to není zrovna často), mluvíme převážně "o počasí" a docela nám to dohromady jde... Není to asi ideální stav, ale zatím nekonfliktní (fuj, to je hnusný slovo, když se napíše:))
    Jdu pokračovat ve čtení tvých dopisů, uvidím, kolik toho stihnu přečíst a napsat
    M

    OdpovědětVymazat