středa 8. února 2017

Dopis devátý

Ahoj Marto,
od posledního dopisu uběhlo jedenáct dnů, ale na zážitky, které jsem prožila to je jakoby jednotlivé dopisy dělilo půl roku.

Ani nevím, kde začít. Co napsat dříve.. V sobotu pustili Petra z Masarykova onkologického ústavu, když jsme se setkali, tiskl si mě do náruče a odmítal mě pustit. Víš, my se tulíme a zamilovaně koukáme do očí přes půl roku, jenže tohle bylo TAK intenzivní!!! Něco, jako když se trápíš a pak přijde odměna, kterou si můžeš všechna ta trápení vynahradit. Pořád mě hladil po vlasech a po tváři. Tiskli jsme se k sobě až by to mohlo připomínat návrat z fronty vysloužilého vojáka. A vlastně ani připomínat by to nemuselo.

Rakovina je válka. Chemoterapie je krutý boj. Hodně krutý boj a ten nejkrutější boj. V pondělí jsme byli v Masarykově onkologickém ústavu. Petr tam byl na několik vyšetření a dopich (z toho, co jsem pochopila, je dopich forma chemoterapie). Už v Masarykově onkologickém ústavu jsem vedle sebe měla hromádku neštěstí, ale doma už Petr nebyl jen hromádkou neštěstí. Byl v deliriu. Zvládal jen ležet a ani z toho mu nebylo dobře. Jestliže je zkouškou vidět svého zbožňovaného v nemocnici, pak dva dny po dopichu jsou čirým, neředěným peklem. Trápí se a ty mu nemůžeš pomoct. Nemůžeš se ani vybrečet, protože jste v maličké garsonce a není místo, kde by tě nebylo slyšet.

Naštěstí co den, to posun. O dvacet procent lépe. Včera mě vzal do Louky - domů. Po patnácti letech, kdy mi urputně s nasazením života bránil. Umím si představit, že se bál, jestli vyjdu s jeho bratrem. Petrův bratr je totiž neuvěřitelně ale opravdu neuvěřitelně upovídaný a hodně dominantní. Asi byl jako starší bratr mít všechny na povel. Já jsem zase hodně vzpupná. Na druhou stranu mi ale bylo s jeho bratrem poměrně příjemně. Chvílemi byla jeho komunikativnost náročná, ale když mi došla nesmyslnost debaty a nedůležitost tématu, jenom jsem ho poslouchala.  S jedním Sedlákem jsem se už dost natrápila, nevidím důvod si čeřit emoce s dalším. Pokud vyloženě nebude páchat sebevraždu, pak jsem připravena Petrova bratra přijmout s jakýmkoli názorem a mírou ukecanosti nebo dominance. Jen se bude muset poprat s mým občasným nevnímáním.

Přišla i Petrova sestra. ONA je TAK okouzlující, živelná, sympatická a charismatická! Za svůj život jsem viděla už hodně charismatických lidí, ale takhle její charisatičnost je ojedinělá. Má laskavé, srdečné a zároveň nezkrotné charisma! Sourozenci si hodně povídali. Neorientovala jsem v reáliích  a osobách jejich konverzace, tak jsem je nechala si povídat. Oba Petrovi sourozenci mě po očku kontrolovali.  Víš, Marto, asi jsem první žena, kterou si přitáhl.

Mají hodně velký dům a hodně stavení, které jsou perfektně udržované. Milan, Petrův bratr, musí být neuvěřitelně pracovitý a schopný. Divím se, že se o něj i přes dominanci a složitost povahy nekonají líté boje. Když jsem viděla ten pořádek, ve kterém Petr vyrostl, styděla jsem se za sebe. Petr mě musí mít víc rád, než si uvědomuju. Jsem totiž z brutálně nepořádné rodiny. Nepořádek, ve kterém jsem vyrostla je pro mě často stínem. Sice jsem už udělala velký pokrok, ale pořád mám ještě před sebou hodně velkou cestu. A když jsme se tak vraceli z Petrovy rodné hroudy, docházelo mi jak moc práce ve všem ještě před sebou mám. Že vztah je boj, jsem ti brečela na rameni už v několika předchozích dopisech. Teď už mi je jasné, že jsem ještě netušila, kolik osobních malých válek mě ještě čeká.

Jednu malou válku jdu zrovna vézt, trošku tu poklidit. Po snídani. Zkusím taky Petovi připravit snídani.

TAK ČAU.



2 komentáře:

  1. Ahoj Adush,
    i když to ze začátku dopisu vypadalo, že si nestihnu přečíst ani polovinu, než se Jáchym vzbudí, nakonec to tak hrozný nebylo, snad ještě stihnu odepsat:)
    ... tak nestihnu, napíšu příště
    M

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Adush,
    je hrozný, jak rychle čas letí, ani jsem se neotočila a jsou dva měsíce pryč a tys mi napsala tolik dopisů, že nevím, jestli je stihnu do konce života přečíst:) (i proto, že určitě budeš přidávat další) Budu tedy reagovat stručně a převážně s tebou souhlasit, i když zrovna konkrétně na tenhle bych ti mohla napsat celý elaborát.
    Přesně vím, cos cítila, když tvůj milovaný na tom byl špatně. Když je zle Lukášovi, nejradši bych všechnu jeho bolest vzala na sebe (nejen proto, že to vypadá, že mám asi nižší práh bolesti, že mi tolik věcí nevadí, nebolí nebo bolí míň). Jak píšeš, prostě mi vadí, že nemůžu pomoct, i když bych se pro něj udělala první - poslední.
    A taky vím, jak jsi to myslela s prostředím, ve kterým vyrostl. Nemůžu s čistým svědomím říct, že bych vyrostla v nepořádku, ale mám ještě hodně velký mezery a čeká mě daleká cesta, než budu mít doma stejný pořádek, na který byl Lukáš zvyklý.
    Ještě malá vsuvka: Jáchym je snad nejpořádnější dítě pod sluncem, když je někde nepořádek, okomentuje to slovem "binec" (bordel ho neučíme říkat schválně) nebo prostě jde a uklidí sám od sebe (jednou byl nočník o 20 cm jinde než bývá normálně, musel ho vrátit na místo). Nebo se taky stalo, že začal vyhazovat svoje oblečení z šuplíku za hlavu na zem, přišla jsem za ním a ptala se ho: "Co to děláš, Jáchyme?" otočil se, podíval se, pokrčil rameny a odpověděl: "Binec." Může na něj člověk zlobit?:)
    Další dopis nechám na příště, doufám, že to nebude zase za dva měsíce, musím to stihnout přečíst dřív, od září budu mít ještě míň času. Proč? To ti napíšu příště;)
    Pěkný den s co nejméně problémy a starostmi
    M

    OdpovědětVymazat