pátek 10. března 2017

dopis třináctý

Ahoj Marto,
je pátek večer a já sedím doma v Karviné. Jsem zalezlá v posteli, dole hraje rádio, na nočním stolku mám sklenici vína a ve vedlejším pokoji má vyskládané věci malajsijec žijící v Portugalsku, který je tady na návštěvě u kamaráda kamarádky a využívá moje airbnb.

Airbnb je jedna ze služeb moderní sdílené ekonomiky zaměřená na ubytování. Přes internetové stránky (si) můžeš pronajmout byt, pokoj nebo třeba jenom gauč různě na světě. Máme společně testovací provoz, tak jsem mu dala velkou slevu.

Domů jsem přijela v úterý odpoledne. Cesta byla snad jednou z nejlepších, které jsem absolvovala. Společnost mi dělala moje kamarádka, kterou mám ráda pro její nadhled.  Při setkání v Brně jsem ji ani nepoznala. Moc ji to slušelo, pak jsme daly kafe, já ji během půl hodiny ukázala místa, která považuju za zajímavá a běžely jsme na vlak.

Večer už jsem si pak jen nakoupila a relaxovala. Celé odpoledne mělo zvláštní atmosféru. Ve vzduchu bylo cítit jaro a já v sobě měla pocit konce jedné etapy. Silné etapy. Konec něčeho, do čeho jsem investovala vše, byla ráda, že to je  pryč a už to nebude ale moc netušila co s nabytými zkušenostmi a sebou sama.

Ještě před pár dny jsem stála na balkóně brněnského bytu a přemýšlela, jestli bych se zabila, kdybych teď skočila. Když už o tom píšu, je asi fajn zmínit, že v tu chvíli se Petr zachoval asi nejlíp jak mohl. Když jsem mu svou beznaděj svěřila, objal mě a s největší úpěnlivostí světa mi řekl, že mě ve svém životě potřebuje, jak moc jsem pro něj důležitá. Cítila jsem z jeho slov snad největší opravdovost vyznání lásky a důležitosti a objetí z posledních sil v bolesti po chemoterapii. Všechna beznaděj jako by spadla a byli jsme. Občas jsou těžké chvíle. Nejsme všichni z harmonických rodin, ale když člověk ví, že má někoho s kým si je vzájemně motivací v těžkých chvílích, má vyhráno.

Nicméně zpět z odbočky. Byl úterý večer a já byla zpátky ve svém předrakovinovém životě. Jenže tentokrát jsem nevěděla, jestli chci v něm být a jestli chci být v Karviné vůbec.

Slavná věta: Vím, že nic nevím. - jakoby se stala mantrou mých emocí.

Všechny následující dny, včetně dneška proběhly rychle. Mluvím o bezmála 72 hodinách ale je to pro mě, jako lusknutí prstem - středa, lusknutí prstem pátek.

Vlastně si z těch dnů ani moc neuvědomuji, ač vím, že jsem určitě hodně věcí prožívala. Ve středu jsem byla u obvodní lékařky, pak uklízela, vybalovala se, šla cvičit. Ve čtvrtek dále uklízela. Čím víc se blížil příjezd cizince, tím víc jsem si uvědomovala svoji nepořádnost a kolik toho mám špinavého, jak by bylo třeba vymalovat, že ten dřevěný stolek sice občas otřu od prachu ale měla bych ho vydrbat něčím pořádným. Že je třeba na domě opravit to a ono. Víš, mám štěstí bydlet v krásném, skvělém obřím domě, ale to co je třeba nikdy nekončí a já to nezvládám a tentokrát jsem viděla, jak moc to nezvládám. Neumím.

Navíc jsem si před tréningem povídala ještě s kamarádkou a o jejich problémech. Zachovám diskrétnost, ale tak nějak ve mě umocňovaly pocit, že jsem se vrátila na Balkán. Balkánem byla Karviná nazvána mou blízkou osobou. Byl to žert. Nicméně během včerejšího rozhovoru s kamarádkou a dnešní návštěvy Ostravy se můj pocit umocnil.

Taky jsem dneska v Ostravě potkala svého bývalého bankéře. Byl vždycky fajn slušný hoch. Takový synek z Orlové. Přešel do jiné banky, většího města, na lépe placenou pozici. Po měsíci v něm byl sice ještě znát ten hodný kluk a bylo vidět, že mě rád vidí ale už se v něm rodil mucho a egoista. Co tím chci říct? Asi nevím, jen mi to přišlo líto. Že se rodí hajzlík v srdečném a fajn klukovi z Orlové.

Začínám mít hlad a musím ještě uklidit.

Měj se pěkně.

Adéla

1 komentář:

  1. Ahoj Adush,
    z tohohle dopisu moc moudrá nejsem, možná jsem nepostřehla všechny souvislosti a proto mi přijde roztěkaný (lepší slovo mě nenapadlo).
    Já se nakonec rozhodla, že budu ve vyprávění pokračovat pod následujícím dopisem (tedy pod tímto).
    Na příjmu dala doktorka Jáchymovi inhalaci s nějakými léky a protože na oddělení nebyl žádný tatínek, musela jsem s Jáchymem zůstat já - i tohle je neuvěřitelný pokrok medicíně, že s dětmi může zůstat někdo blízký. Ono to je ulehčení i pro doktory a sestry, že se s dětmi nemusí "prát" oni, ale třeba některé léky přenechají rodičům. Jáchym pak dostal ještě jednu inhalaci po tom,
    co usnul(těch 10 minut taky sestrám určitě hodně ulehčilo) a šla jsem spát též. Co bylo na jednu stranu vtipný - v nemocnici spal v postýlce, na to vybavený jsou, ale já jsem z jeho pohledu spala na druhé straně, než je zvyklý, takže mě občas v noci hledal:) Sestřičky úžasně ochotný - ještě na příjmu mu jedna přinesla bagříka a jenom on ho dokázal uklidnit (je na ně ujetej:) ale to je na další dlouhý vyprávění). V neděli se vzbudil poměrně brzy, snídani nám přinesli až v osm, za dlouhý dvě hodiny, ale Jáchymovi to nevadilo. Objevil koutek s hračkami - bazének s míčky, velký bagr, tatru, domeček a hlavně kočárky. Bez těch pak nedal skoro ani ránu:) je to hračka, kterou doma nemá, a chtěl si ji pořádně užít. V neděli přišel doktor na vizitu někdy před 11, pak jsem šla na oběd, a když jsem se vrátila, řekla mi paní, že mě doktor hledal. Našla jsem ho a řekl mi, že můžeme DOMŮ!!! To bylo úplně super. Jáchym se teda těžko loučil s kočárky, ale přežil to. Každý den a noc doma byly znát, do konce týdne byl úplně v pořádku. Co na těchhle dnech bylo nejtěžší? Udržet Jáchyma v klidu, aby neběhal, nechtěl si dát říct:)
    Snad mám ještě chvilku času, jdu číst další dopis. Kdybych nestihla odpovědět, přeji pěkný den:)
    M

    OdpovědětVymazat