sobota 19. srpna 2017

Dopis dvacátýčtvrtý

Ahoj Marto,
zdravím Tě tentokrát z Ostravy. Mám chvilku volno a rozhodla jsem se ji využít k napsání pár řádek.

Posledně jsem zakončila dopis svým vinným dobrodružstvím, které už bohatě odeznělo. Dokonce hned druhý den.

Během své práce pro divadlo se podílím na jedné letní hře. Je to z těch hodně hezkých a dobrých chvil. Třeba když jsem hlídala jednu scénu. Ono totiž scény jsou různě po Ostravě a já dostala za úkol jednu z nich hlídat, aby nebyla rozkradena.

Scéna měla zobrazovat chrám. Uprostřed byl trůn a kolem sloupky s pochodněmi. Před trůnem byl bílý koberec. Trůn bylo neuvěřitelně pohodlné křeslo, které jsem využila jako svoje sídlo k hlídání. Byla jsem už pár dnů unavená a tak mi hlídání bodlo. Na křesle jsem se příjemně zabydlela a udělala si pohodlíčko. Kolem mě byly krásné stavby a bylo mi tam tak fajn, že jsem neregistrovala občasné turisty, kteří mi občas zatleskali.

Bylo to fakt fajn, jedna z těch situací, co se špatně předávají. Každopádně odpočala jsem si jako královna a chrám nikdo nerozkradl, takže jsem byla i pracovně úspěšná.

Potom jsem prodávala občerstvení. Dostala jsem vozíček, se kterým jsem chodila. Byl to docela komický prvek a dobrý nápad. Část cesty mě doprovázel vinař zevčera, ale protože jsem měla sama dost práce, odehnala jsem ho sledovat představení.

Po představení byla afterparty a Janko (ten z dobrodružství) mi byl pořád v patách. Čím víc jsme byli spolu, tím méně mi byl svými názory a osobností nesympatický a docházelo mi, že je Petr vlastně docela výhra.

Víš, ono už nějakou dobu sleduji jeden typ lidí. Osoby, co utíkají k umění a umělcům ve snaze zdrhnout z vlastního technického, IT života. Vidí tu hezkou stranu, lehkost bytí, improvizaci, spontánnost, umění žít, bohémství, umění prožívat a po tomhle touží. Ve snaze o odlehčení vlastního bytí a jiných světů si idealizují ten umělecký.

Už ale zapomínají, že všechno má svou odvrácenou stranu. Když máš dar prožívat a pozorovat, nevidíš a neprožíváš jen to pěkné a pozitivní. Ty scény nevznikají lusknutím prstu. Kostýmy herců je potřeba vyprat, sestavit a za vším je dost další práce. Tvoří se scény, nasvětluje se, sepisují smlouvy, shání věci.

Ale ono takhle to je se vším a dokud je rovnováha v pozitivnu a negativnu je to fajn.

Dneska odpoledne by měl za mnou přijet Peta a přivézt mi Credencial. To je takový poutnický pas. Náhodou (možná modlení na Vyšehradě zabralo) jsem zjistila, že se dá jít svatojakubská cesta i v ČR. Takže nemusím utratit 50 000, abych se prošla po Francii a Španělsku, ale třeba tam taky jednou dojdu.

Vyrazit plánuju už hodně brzy.  Mám už i plán kdy, jen jej nebudu psát takhle veřejně na net. Nejspíše půjdu z Olomouce do Brna a později plánuju chodit pomalu z Brna k Rakousku. Na absolvování cesty by mi mělo stačit 100 ušlých km, takže asi budu jediná, kdo ušel Svatojakubskou cestu po ČR, ale na druhou stranu si vemu boty na hory, starý batoh, co mám doma, legíny na cvičení a nemusím nic kupovat. I jízdenka do Olomouce mě bude stát místo šesti tisíc šedesát devět korun. A ubytování by mělo být za půlku. Ještě zvažuju, že skočím tady na arcibiskupství se poptat, jaké mají zkušenosti a jaké jsou možnosti. No a když nic nezjistím tak si obvolám jednotlivé fary nebo kláštery, jestli nepřijmou jednu poutnici a když ani to nevyjde, tak někde najdu Airbnb nebo hostel nebo něco.

A třeba jednou fakt do toho Santiaga dojdu. Ale ono to je vlastně jedno. Poutě se nevykonávají na to, abych viděla nějaký kostel nebo došla na konec světa, ale pro duchovní povznesení a očistu a na to mi putování po ČR stačí. :-)

Jdu si tady dokončit resty.

sMěj se krásně

Těšící se Adéla

Žádné komentáře:

Okomentovat