neděle 6. srpna 2017

Dopis dvacátýdruhý

Ahoj Marto,
tak tě zdravím dnes jak jsem slíbila.

Je neděle, jsem sama doma a nikam nespěchám, takže se mi slib daří naplnit. Mám pomalé nedělní ráno/dopoledne a asi mě ještě bere spánek. Třeba dlouhodobý deficit z těch veder, co byla.  Možná mám ještě nějaké dozvuky ze zdravotních potíží, co mě skolily. Nebo ještě pořád zpracovávám včerejší loučivý oběd s Petrem. Dala jsem si stejné jídlo a ještě teď jsem přejezená (druhý den 9 ráno - nutno ale přiznat kousíček kuřecího masa včera večer a dvacet gramů uvařené rýže k tomu a dneska špetka mysli). Na vině ale může být taky ospalé počasí venku.

Vlastně to je fuk. Stejně jsem sedla k počítači, abych Ti psala o dovolené, kterou jsme s Petou v minulém týdnu měli.

Mohla se vydařit více. Všechno začalo čtrnáct dnů před odjezdem, kdy jsme začali plánovat. Musela jsem se starat o hosty, do toho jsem byla nešťastná z toho divadla, doma na mě mávaly povinnosti, chtěla jsem se chtěla věnovat i svým zálibám jako je běh.

Místo toho jsem se ale věnovala plánování dovolené, na kterou jsem se těšila, jako malá Adélka. Cokoli jsem Petrovi poslala, bylo špatně, nelíbilo se mu nebo zkritizoval. Když poslal vlastní návrh dostala jsem nepřehlednou změť textu, ve které se nedalo orientovat. A když kritika stoupala, doma se kupily neudělané věci, vybouchla jsem.

Petr ale uznal chybu a začali jsme plánovat znovu. Když jsem mu poslala mail a potřebovala jeho reakci, abych mohla pracovat dál nebo vymýšlet alernativy, vybouchl na mě že ho nutím a má to čas.

Už jsem to nevydržela, extrémně vybouchla, brečela, řvala. Promrhala jsem čas, který jsem neměla abych nám vytvořila pěknou dovolenou a místo toho se mi dostalo jenom kritiky, žádné spolupráce nebo naslouchání, kritika a rýpání.

Do toho se mi ještě vybavovaly problémy dovolených z minula a já odmítla jakkoli se podílet na přípravě. Přesto jsem nakonec našla hostel a zarezervovala.

Den před odjezdem na dovolenou jsem jen věděla, že jedeme do Kutné Hory, Prahy a Telče, co ale budeme dělat a kam půjdem mi nebylo pořád sděleno.

V den setkání jsme se ale potkali rádi přivítali. I když bylo trošku cítit napětí. Večer jsem si dala více vína, než bylo zdrávo a druhý den mi nebylo dobře. Petr se na mě zlobil a chyběl mu už jen váleček a natáčky na hlavě k ideálnímu obrazu naštvané manželky - megery.

V neděli jsme vyrazili do Kutné Hory, ubytovali se a prošli památky. Byli jsme ale rychlejší, než Petr očekával a tak jsme večer neměli co dělat. Ačkoli měl Petr na starost zajistit program na Kutnou Horu.

Nakonec jsme vyrazili do místní restaurace na zahrádku. Dobře tam vařili a já se těšila. Mezi tím, ale byl Petr protivný, protože něco nezvládl a já zklamaná. Večer jsme se šíleně pohádali a šel z nás nahromaděný vztek za několik předešlých dnů. Poctivá hádka do krve.

Nakonec jsme se ale usmířili a tak celé to hádkové peklo dopadlo nakonec krásným povídáním pod nádhernou památkou a romantickou procházkou po Kutné Hoře.

Ono to když teď nad tím tak přemýšlím, tak krom večera byla i super návštěva dolu. Adrenalinový zážitek. Už od začátku nás průvodkyně varovala a pak jsme dostali helmy a šli do dolu. Už na začátku jsme si všimli odřenosti helem. V dole nám došlo, proč byly tak odřené. Jak jsou v dole úzké a nízké chodby, tak se pořád mlátíš do hlavy. Nicméně i přes extrémnost a stísněnost byla prohlídka super.

Taky jsme měli fajn oběd a byli na expozici trestu. Možná sis všimla fotky na facebooku. Když jsem tak sledovala všechny ty středověké tresty a výslechy, tak jsem dokonale pochopila bohabojnost středověkého člověka. Já bych osobně měla nahnáno z čehokoli.

Během noci se Petovi udělalo špatně a slabo, hodně zvracel a byl malátný.  Ráno jsem mu ještě rychle vyrazila pro léky, abych jej vzkřísila.

Léky jsem mu odprezentovala jako zázrak vesmíru (doufala jsem v Placebo). Nakonec se můj marod zvedl a vyrazili jsme.

Kostnice na mě působila děsivě. Měla podivně temnou atmosféru a já se musela pár krát nalepit na Pétu, aby mě ochránil. Více se mi líbilo v katedrále. Byla prosvětlená.

Co se mi ale nelíbilo, byly všudypřítomné suvenýry v symbolu lebky okolo kostnice. Chápu, že se tamní snaží vydělat. Ale už toho na mě bylo moc. Měla jsem pocit, že by místní vyrobili lebku i ze žvýkačky, aby vydělali...

V Praze jsme se rozdělili, já se šla projít, Péťa už na ubytování. Koleje Univerzity Karlovy na Větrníku. Jestli tam někdy pojedete a budete se ubytovávat, dej si pozor na naprostý bordel v ubytovávání a nepříjemnost personálu. Přitom pokoje jsou na cenu příjemné a tramvají si dojedeš do samotného centra. Dostupnost tramvají je pro mě důležitá. Bojím se schodů v metru a tak se sama po Praze dostávám do metra vchodem pro invalidy. Improvizace.

Zatímco Péťa odpočíval, najedla jsem se ve věhlasné jídelně na Těšnově. Je to kousek od centra a za 100 kč jsem měla polívku, hlavní jídlo a pití. Všechno moc dobré.

Pak jsem si ještě skočila na zmrzku do Ovocného Světozoru na Václaváku - tu taky moc doporučuju. Mají i boží chlebíčky a vyrazila za marodem.

Vzhledem k tomu, že dostat se přístupy pro invalidy trvá o něco déle, měl víc času se posbírat. Ubytovali jsme se a vyrazili do města. Protože Pétovi ještě nebylo úplně dobře, dali jsme jenom zmrzku ve Creme de la Creme. Je to nejvyhlášenější zmrzlinárna v Praze a já chtěla ochutnat. Je to kousek v centru a my se dostali na Staromák. Všude kolem nás bylo příšerně moc turistů. Brutálně a extrémně moc turistů.

Naštěstí jsem si vzpomněla na Skautský institut a zatáhla jsem nás do oázy klidu z babylonské apokalypsy.

Do Prahy jezdím už od mala. Nevím, proč jsem zatím v létě tu turistárnu neviděla...

Každopádně jsme ze Skautského institutu utíkali co nejrychleji Staromákem přes Pařížskou na Náplavku. Petovi ještě nebylo nejlépe a tak jsme měli relaxační program.

Na Pařížské jsem dostala dvě pusy. A víš, co? Přišlo mi to jako to nejluxusnější, co tam bylo. Ono hodinky za 150 000 nebo jiné luxusní zboží se onosí ale taková pusa z lásky, ta se koupit nedá a je cenější.

Na Náplavce jsme pak chvíli poseděli. Večer se Péta vydal na koleje a já ještě chvíli byla v centru.

Druhý den jsme se vydali místo do Telče na Vyšehrad. Marto!!!! Vyšehrad je nádherné místo!!! Všude tam, všechno tam.

Sice i na Vyšehradě jsou turisti, ale podstatně méně. Oba jsme si po areálu/okolí chodili podle sebe a když jsem došla ke katedrále, prošla přede mnou paní. Zeptala se, jestli se může jenom pomodlit. Pokladní ji pustila. Modlitbu jsem zvažovala už dlouho, na vstupu bylo napsáno, že na modlitbu pouští běžně, tak jsem se vydala taky pomodlit.

Marto!!!! Snad poprvé jsem zažila nebeskou posvátnost místa, kde tě naprosto pohltí duchovno a poklekneš. Neumím své pocity poznat. Nechodím do kostela, nejsem křesťanka. Jistě mi ale rozumíš.

Chrám na Vyšehradě pro mě nebyl krásnou kulturní památkou, ale opravdu posvátným místem a tak jsem se začala modlit. Moc mi to nešlo, ale něco jsem ze sebe vydala. Třeba to vyjde.

Po modlitbě jsem se ještě trochu rozhlédla, šla za Petrem. Ale taky rychle ven, nechtěla jsem si kostel prohlížet jako památku nebo něco co mám okukovat, protože mi to přišlo neuctivé.

Večer jsme dojeli do Brna. Na bytě bylo extrémní vedro a tak jsme se nakonec vydali do Karviné. Tady pro změnu chytily zdravotní problémy mě. Dostala jsem šílený průjem a slabost. Nakonec se ale všechno zvládlo i s menším štěkáním.

Když jsem se včera k Pétovi přitulila shodli jsme se oba na tom, že jsme měli pocit, že bude lepší tu dovolenou ukončit ale jak tady tak jsme tak víme, jak moc si zase budeme chybět.

A i když jsme se hádali, tak jak ti to tady píšu, zažili jsme i dost pěkných chvilek. Proč si člověk pamatuje ty horší?

Taky mi došlo, jak moc toho my ženy máme na bedrech a držíme vztahy a rodinu. Jak moc mě ještě čeká práce, organizace, plánování. Vlastně to hádání se k tomu plánování pomohlo. Vyzkoušeli jsme si, že jsem na plánování lepší, ujasnili jsme ci, co komu jde lépe a jak to dopadá, když se nerespektujeme.

Dostala jsem i pár zajímavých připomínek a zamyšlení. Třeba se ještě rozepíšu. Musím si ale ujasnit hodně věcí v sobě. Petr mi dal poměrně zajímavou zpětnou vazbu v některých věcech a když jsem ho včera jela z Hranic, kam jsem svého milého doprovodila, nacházela jsem články, které mi pomáhaly  ujasnit si myšlenky.

Tak si tak říkám, jestli moje modlitby, aby mi bůh ukázal cestu, na Vyšehradě nebyly vyslyšeny...


Dost ale víry, už se začínám překvapovat sama. Jdu vařit a zavolat Pétovi k dobrému ránu.

Adéla

1 komentář:

  1. Ahoj Adush,
    už během čtení mě napadaly komentáře, které bych ti ráda napsala, ale nevím, jestli se sem vůbec vejdou - třeba o stísněnosti, kolejích na Větrníku, modlitbě...
    Jestli to v dolech vypadá, jak popisuješ, asi bych do nich nešla. Nemůžu říct, že bych trpěla klaustrofóbií, ale mám kolem sebe radši víc prostoru. Na druhou stranu by mě to tam asi taky neskutečně lákalo - nevím, jak bych se rozhodla.
    Asi budu pokračovat příště, moc se mi chce spát...
    Zatím se loučím, snad v dohledné době napíšu
    M

    OdpovědětVymazat