sobota 5. srpna 2017

Dopis dvacátýprvní

Ahoj Marto,
absolutně a ani jednou myšlenkou nepochybuji o tom, že Ti s Jáchymem hrozí byť jen minimální zakrnění. Podle mě žádné matce s dítětem nehrozí zakrnění!

Ráda sleduju lidi. Mám na to i různé kategorie a odvětví, co sleduju. Jednou takovou kategorií jsou matky. Taková matka totiž zpravidla během několika minut pokoří všechny fyzikální a logické zákony, aby zachránila své dítě před sebevraždou, kterou se chystá spáchat nebo jenom aby svou ratolest, odrážedlo, kočárek, nákup převedla přes silnici. Vždycky překvapeně a s úctou pozoruji. I mistři tetrisu by byli bohapustými amatéry.

Když jsem ti tak minule ve spěchu psala a počítala s odepsáním druhý den, nevšimla jsem si, že mezi posledními dopisy uběhly dva měsíce - ne jeden!

Senilní povídání o tom, jak čas utíká si nechám pro sebe. Sama to určitě cítíš stejně. Spíše se zaměřím na dopsání o práci v divadle. To, co jsem napsala je určitě zajímavé a bylo to zkušeností. Třeba mi to jednou pomůže napsat vlastní scénář.

Práce pro divadlo má ale i druhou stránku. Jsem v brutálně bohémském prostředí. Brutálnost spočívá v extrémním nepořádku, laxním přístupu k řešení praktických věcí, bohémskému životu a dalším věcem k tomu patřícím, které neumím písemně ztvárnit.

Určitě si řekneš, že jsem tohle od alternativního divadla mohla čekat, ale nenapadlo mě, jak daleko ta nepořádnost a bohémskost je. Toaleta za měsíc nebyla ani jednou uklizená, ruce po záchodě si myjeme v kuchyňce, kde ve dřezu bývá nádobí a opodál se od doby, co se malovalo povalují kýble od barvy, které se překvapivě vymývaly v dřezu kuchyňky. Že kuchyňská linka je lesklá a ne matná jsem zjistila potom, co jsem ji umyla, protože mě štvalo, že je v dřezu z NĚJAKÉHO důvodu (nezkoumala jsem) písek.

V kanceláři se čím dál tím víc objevují kupky prádla. Začalo to NĚČÍMA trenkama, pokračuje to riflemi, závěsy, polštáři, tričky. Místo ve skříni přitom je. Schody do divadla jsou ulepené. Cestička z mikroskopických kousku toaletního papíru táhnoucí se od záchodu zmizela ve chvíli, kdy jsem se naštvala a tajně si vysála. Ono si tajně dva krát týdně uklízím. Kupky oblečení přesunu mimo svůj stůl.

Kupovivu ještě nikdo nezaregistroval, že se objeví v jeho části stolu. Vzhledem k laxnímu přístupu jsem si jistá, že kdybych si neuklízela svou část kanceláře, budu uklízet všem.

Když jsem se pokoušela vyvolat aktivitu k úklidu slovy: Co kdybychom si tady uklidili nebo se domluvili s paní uklizečkou, že nám začne pravidelně aspon dva krát týdně umývat záchod byly přijaty s překvapením.

Jakobych narušila přirozený tok věcí a spadla z višně. Výrazy v obličejích vypovídaly, že asi znají slovo úklid a nepořádek a ví, že se to má dělat ale chtít po mých kolezích pořádek je jako chtít po černochovi, aby změnil barvu kůže na bílou. Ano. Michalu Jacksonovi se to povedlo, ale po náročných plastických operacích.

Taky mi bylo slíbeno více podílení se na tvorbě divadla, což se neděje. Ze začátku nefungoval počítač a protože jsem zrovna měla notebook sebou (než mi Petr vyměnil zámek u pokoje za fabku, nosila jsem si nejcenější věci sebou, když u mě byli hosti), nabídla jsem, že než počítač spraví, můžu použít zatím svůj. Na počítač divadla se nesáhlo měsíc. Zatím pořád používám svůj.  Navíc krátce po tom, co jsem ti napsala, přišel zbytek osazenstva.

Byl konec měsíce a řešily se výplaty. Nemám pro to žádný důkaz a ani přístup k informacím, ale nejspíše nebude ani průhledné vyplácení mezd. Soudím tak ale z několika zaslechnutých hovorů slibujících zaplacení.

Když to po sobě čtu, připadám si, jakoby mi nejvíce vadil bordel. Vadí mi hodně, ale připadám si celkově frustrovaně a využitě.

Ti lidé divadlem žijí, uměním a nejsou až tak špatní. Jen to jsou prostě bohémové. A já jsem už na tohle bohémství stará. Mám pocit, že jsem z té rozevlátosti lehce vyrostla. Taky je mi už 32.


Pro divadlo pracuji a je mi placeno z dotace. V rámci svého programu/kurzu mám možnost místo práce změnit a agentura, která se o mě stará mi to má zajistit a pro zmíněné to asi udělám. I když mi bude trochu chybět ten nádherný výhled z okna, apokalyptická pavlač a božské kafe za třicet korun a občas některý z vtrhnouc vších herců a jeho básnění o divadle.

Už na tuhle poezii bytí nemám moc čas a je potřeba se věnovat plně něčemu, co mě uživí.

Teď se jdu ale věnovat úklidu vlastnímu. Dneska odjížděl Petr a tak jsem po pečení mysli a vypravování svého milého nechala v kuchyni nepořádek, abych si jej více užila a vyrazila s ním na oběd. Priority. Znáš to.

Zítra ti napíšu o dovolené s Petrem (vztahový očistec) a o posvátném místě, kdy jsem klekla na kolena a začala se modlit.

Zatím se měj krásně.

Adéla


1 komentář:

  1. Ahoj Adush,
    děkuju za nastínění druhé stránky divadla, z předchozího dopisu se mi zdálo, že by to mohla být ideální práce.
    Dívala jsem se, jestli mi nepíšeš, a v první větě bylo napsaný něco jako: "Jak jsem ti včera slíbila, dneska píšu." Přitom poslední dopis byl někdy z konce července a několik dnů jsem pak hlídala další zprávu, která nepřišla. Až pak jsem si všimla, žes mi mezitím napsala ještě jeden dopis:)
    Jdu číst dál, abych to dohnala, a snad ti stihnu odepsat.
    M

    OdpovědětVymazat