pátek 11. srpna 2017

Dopis dvacátýtřetí

Ahoj Marto,
budu za Tvé komentáře ráda, pokud by se ti je nechtělo psát, můžeme si zavolat. Možná zavolání si bude rychlejší.

Nevím, jestli to bude modlitbou nebo se věci jenom dějí, ale od neděle se toho odehrálo docela dost. V pondělí jsem byla s přáteli na Lysé.

Výlet jsem si neuvěřitelně užila. Cestou jsem ale vykládala  o naší dovolené, jak jsme se s Petrem hádali a vlastně to zastínilo krásné chvilky, které jsme na dovolené taky měli.

Domlouvali mi, že si musíme ve vztahu promluvit a udělat tlustou čáru za rakovinou modelem chování, kdy se točíme kolem toho, aby se Petr cítil spokojený.

Víš, na Žlutém kopci (Masarykův onkologický ústav) jsem si všimla jedné věci. Rakovina je často horší pro blízké, než nemocného. Ten bojuje, všechno se mu přizpůsobí. Blízcí ale mají strach o nemocného, který je pro ně důležitý a do toho ještě musí řešit tisíc dalších starostí. Často se v té době ukáže kvalita vztahů a všechno se komplikuje.

Častá bývá i změna chování nemocného, tím jak se často sledoval - bojoval s nemocí, musel se zaměřit na sebe. Péče, jejíž kvalita a intenzita, která ho ze začátku překvapovala svou skvělostí se pro něj stala standartem na úkor okolí. Stávají se z nich sobci, tak to aspon nazvala jedna z kamarádek, když jsme se byly projít. Ostatně i v Pelíšcích je pán agresivní, berou se na něj ohledy, zatímco maminka umírá a nechává si svou nemoc pro sebe.

Ve středu jsem byla objednaná k lékařce na ledviny. Často chodím na záchod, moc piju a bolí mě na ledvinách. Lékařku mi doporučila známá, která se pohybuje ve zdravotnictví.

Byla to hodně silná návštěva. Lékařka se ptala a ptala.. Na rodinu, na prostředí, na nemoci, na vztah. Vyplýval můj život a všechno, co se stalo, jak jsem vyrostla a bylo mi domluveno, abych se starala o sebe a vyrovnala s vlastním životem místo neústálého nabuzování a snažení se aby byl Petr šťastný a spokojený. Kromě toho jsem taky dostala hodně skleniček a pokynů pro vyšetření a byla prohmatána.

Jisté ale je, že jsem od lékařky odcházela v transu. Nakopnuta. Večer jsme si s Petrem volali a náš hovor byl hodně silný. Napsala jsem mu věci, o kterých si musíme promluvit a zavolali jsme si přes Skype. Máš Skype?

Pak jsme vyrazili oba rozhovor rozdýchat. Když jsem tak běhala, potkala jsem svojí známou. Známá zářila a hodně ji to slušelo, jakoby se změnila. Byla to nová práce a kupodivu mi dodala i energii a když jsem tak dál běžela naším krásným parkem, najednou jsem měla potřebu zhluboka dýchat, cítila jsem jakoby tím, jak jsme si s Petrem promluvili a jak jsem potkala Petru (tu známou), jakoby se do mě znovu vdechoval život. Energie. Skoro jakobych se po roce nadechla.

Ještě jsem ale nezmínila jednu věc, kterou je dobré napsat, aby příběh dával smysl. Píšu si s jedním pánem, co jsem ho potkávala na schodech, cestou do divadla. Je to pouze přátelské psaní. Pozval  mě na víno. V divadle ted připravujeme letní inscenaci a včera cestou domů jsem dostala chuť na víno.
Napsala jsem tomu pánovi ze schodů, že mi jede autobus až za hodinu, jestli nechce vyrazit.

U vína jsem mu řekla, že mu můžu v tuhle chvíli nabídnout jenom přátelství, protože jsem ve vztahu s Petrem. O svém komplikovaném životě, jak moc mám za sebou náročný rok a dala mu možnost rozhodnout se, jestli mě ve svém okolí chce. Pochopila a respektovala bych, kdyby ne.

Moje otevřenost a přiznání vyvolaly jeho potřebu svěřit se. Ve vzduchu létala hodně zajímavá témata. Během toho, co vykládal o svém rodném domě na slovensku jsem zjistila jsem se ho zeptala - ty jsi taky z restituentské rodiny, co? A najednou jsem měla někoho s kým jsem mohla porovnávat rodinné příběhy. Překvapení bylo vidět na obou a možnost si povídat o zkušenosti, kterou nemá každý nebo ji tají.

Najednou jsem před sebou neměla někoho, kdo za každou cenu si musí sklidit úrodu ve svojí hře na mobilu nebo přečíst zprávy, musím ho nakopávat aby vyrazil a i když mu nabídnu deset možností, žádná z nich se mu nelíbí.

Díky svojí otevřenosti jsem zjistila Jankovu (tak se ten pán ze schodů jmenuje) komplikovanost, nevyrovnanost s životními rozhodnutími a to jak pořád hledá sám sebe. Zalíbení v pubertáctví a mnoho věcí ve kterých Petr vychází lépe. Nicméně to bylo silné setkání a mám pocit, že se ještě máme setkat.

A taky mám pocit, že si hraju s ohněm.

Ted si jdu ale hrát s během nebo kolem a pak do divadla.

Měj se krásně, Marto.

Adéla

Žádné komentáře:

Okomentovat