úterý 27. prosince 2016

Dopis druhý

Dobré ráno Marto,
vůbec se mi neomlouvej. Sama jsem si u Vás (jo vím, v množném čísle se velké V nepíše, ale já tím chci vyjádřit radost, takže jaképak copak) připadala skvěle a opravdu se mi nechtělo. Vlastně jsem ještě dva dny potom vykládala kamarádce jak skvělé setkání to bylo.

Potvrzuje to moji teorii, že školní srazy jsou zbytečnost, protože kdo chce, cestu si k sobě najde. Navíc se touhle cestou ušetří hodně společenských frází a frašek. Nebo aspoň já to tak mám.

Možná naše setkání bude dřívější, než si myslíme. Na narozeniny a vánoce (i zde používám malé písmenko schválně) jsem dostala 5000 a každoročně chodím ke kadeřníkovi za peníze z vánoc.  Vzhledem k tomu, že jsme spočítaly, že mi náklady vyjdou stejně, proč opravdu neuskutečnit stříhání ve vašem městě. 

Stejně jsem v tuhle chvíli časově flexibilní, tak proč to nevyužít. 

Neciť se prosím jakkoli zavázaná, kvůli formě, jakou jsem si zvolila pro zaznamenání svého roku života. Počítám i s občasnou jednostranností mých dopisů. Vzpomněla jsem si jenom na naši konverzaci a přišlo mi jako dobrý nápad zvolit k zaznamenávání formu dopisu s konkrétní adresátkou. I já občas budu méně konkrétní, než bych byla v osobním dopise. Ač o blogu víš zatím jenom ty, je veřejný. 

Těsně po posledním dopise jsem si šla zaběhat. Neuvěřitelně mě překvapilo, jak běhání může změnit moji náladu. Vyběhala přednarozeninovou depresi. Byla jsem s manželem kamarádky. Třipětiny cesty běžel přede mnou a v posledních dvou kilometrech z pěti jsem ho předehnala. I s energií se musí umět hospodařit. Kamarádce jsem pak půjčila sáňky po sobě pro syna. Proč by mi měly ležet na půdě, když si jejich syn může vyjet.

Včera jsem si taky dala svých pět kilometrů a vyrazila vlakem za Petrem. Je na něm vidět, že má ještě pooperační bolesti a chůze mu dělala námahu. Přála jsem si vzít tu bolest na sebe, přenést ho, vynaleznout nějaký zázračný prostředek... Asi se na stará kolena ještě přihlásím na medicínu. 
Byly to ale jenom moje emoce, pere se s nemocí statečně. Předchozí věta je strašná fráze, ale podcenila jsem ho. 

Vlastně v tuhle chvíli mám pocit, že mám toho nejskvělejšího chlapa na světě. Není žádný sportovec, neudělal šílenou kariéru, ale má mě rád a já se vedle něj cítím skvěle. 

Včera mi až při předání dárků málem ukápla slzička dojetím. Došlo mi, jak moc mě zná, snaží se mi udělat radost i přestože je to pro něj momentálně namáhavé. Zná můj zlozvyk stříhat maso nůžkami, tak mi koupil pořádné nůžky, ví jak miluju čaje, dokonce z kterého jsem byla nadšená a pořídil mi ho a takz jsem dostala pořádnou pánev. 

Ode mě dostal knížku o cestování a sešítek na zaznamenávání nápadu. Po jeho uzdravení plánujeme navštívit 50 míst po ČR a světě. Ač jsem do sešítku zřetelně vepsala, že má rozhodnout on, věřím, že k Tobě naše kroky taky zavítají. 

Připravím mu snídani a jdu se ještě na chvíli přitulit. Stejně je na světe nejkrásněji v jeho náruči a když mě políbí na líčko, jak to umí jen on. 

Pak si musím zařídit běžeckou skupinku a taky potřebuju nové rifle. Ty, co jsem si koupila o Černém pátku mi strašlivě nesedí, tak chci navštívit obchod tady, přecijen Petr bydlí ve větším městě.

Jdu do náruče spáče.

Měj krásný den!

Adéla

neděle 25. prosince 2016

Dopis první

Čau Marto,
předně ti děkuju za super setkání po letech. Moc ráda jsem Tě viděla a uvědomila si, jak pozitivně jsi ovlivnila můj život. Chci, abys věděla, že si toho moc vážím.

Víš, jak jsem říkala, že rock svého života jsem chtěla sepsat už loni, ale moc jsem u toho nevydržela? Letos jsem se rozhodla vyzkoušet to samé pomocí dopisů Tobě. Budou ve virtuální podobě a občas to i vytisknu a odešlu.

Zítra startuje další rock mého života a já se do posledního dne, kdy mi je 31 probudila s pořádnou přednarozeninovou depresí. Obvykle ji mívám celý měsíc, ale letos bylo mnohem více důvodů k depresím, proto musela počkat.

Dělo se toho tolik! Petrova nemoc, otřesy přátelství v naší neoblomné krav magerské partě a jiné dozvuky všech těch smrtí v minulém roce.  Prosinec jakoby se stal bojem o život, což umocňovaly i návštěvy pohotovosti. Zubní a oční. V noci po odjezdu od tebe jsem se budila šílenými bolestmi svého zaníceného oka a druhý den musela vyhledat pohotovost. O týden později mě zase zlobila rostoucí osmička.

Bolesti už naštěstí opadly, otřesy v neoblomné partě se uklidnily, akorát Petrova nemoc se nezlepšila. Teď, když o tom píšu, derou se mi do očí zase jednou slzy. Asi jsem poprvé v životě poznala opravdový strach o bližního. Nejraději bych celou tu nemoc vzala na sebe. Abych byla nemocná já, ne on.

Bohužel není v mých možnostech si takhle vybírat. Musíme tedy jen věřit v uzdravení. A uvědomovat si naše štěstí v neštěstí. Nemáme děti, nemáme hypotéku. Pak by byla situace snazší. Taky se asi budu muset méně starat a snažit se mu pomoci. Poslední dny, jakoby co řeknu bylo špatně. Když se starám moc je to špatně, když se starám méně, je to špatně. Když chci znát plány na naše setkání, abych si naplánovala běhání, je to špatně. Možná už jsem unavená depresí, možná se chovám jako kráva, možná bych se neměla ozývat. Nevím.

Proč jsme se tohle neučili na ZŠ? Jak zvládat všechny tyhle situace?

Asi už je to všechno na mě moc náročné. Všechny ty události + přednarozeninová depka. Den před narozeninami, kdy si připadám jako nejstarší a nejzbytečnější člověk na světě, který nic nedokázal. Pitvání se ve vlastní neúspěšnosti a zbytečnosti. Přitom si racionálně uvědomuju, jak skvělé mám sousedy,  že mám hodně přátel, jak hodný na mě Petr je a jak velkou má trpělivost, jak moc bohatý mám život a moji spontánnost mi kdekdo závidí.

No... Bude rozumnější se zvednout a jít za povinnostmi dne. Musím uklidit. Taky bych si měla zaběhat. Je potřeba udělat pořádek v papírech a nechytnout depku z pohledu do výpisu účtu. Taky jsem slíbila známým zapůjčení sáněk.

Dost nářkům!

Čau Adéla