neděle 26. února 2017

Dopis jedenáctý

Ahoj Marto,
Petr už má po druhém chemo pobytu v nemocnici a trávíme společný večer na gauči. Přijela jsem včera, venku bylo krásně a cesta utekla rychle díky několika epizodám oblíbeného komediálního seriálu.

Po příjezdu jsem si dala polévku u Cattaniho a kafe sebou u Placzka. Jak jsem tak byla ověnčená zavazadly, natáhla jsem se na kolejích před zastávkou Malinovského náměstí.
Památku mám přes celé koleno. Naštěstí to kafe i ryfle přežily.

Přivítali jsme se na bytě. Když Péťa přišel, vzal si mě do náruče a objímal mě, jako bychom se neviděli sto let. Už má holou hlavu a je poloviční. Začíná mu šednout pleť. Je to zvláštní. Víš, před pár měsíci jsem si přála, aby byl hubenější a ted mi to připadá divné. Nejraději bych ho měla zase zdravého a klidně s váhou v začátku vztahu.

V týdnu jsem byla v Brně navštívit Pétu v nemocnici. Bylo těžké Petra vidět. Trápily mě z toho noční můry. Ve snách jsem byla napojena na různé nemocniční hadičky a operována. Budily mě i různé zvuky a na mobil mi samy od sebe problikávaly různé obrázky. Na jednom z nich byla panenka Marie. No... Aspoň nemusím koukat na horory....

Během odjezdu domů se mi znovu objevil zánět na oku. Je zajímavé, jak naše zdraví ovlivňuje strach o zdraví blízkého.. Naštěstí se to dost lepší. Petrova náruč vyléčí vše.

Jen není tak silná, jako bývá. Druhá chemoterapie je náročnější i bez dopichu. Dneska jsem musela vyběhnout, protože mě bolelo vidět Petra bezmocného a to byl dnešek teprve rozjezdem...
Běžela jsem jako o závod a ze všech sil, takže dnešní dopis píšu poměrně unavená a jeho úroveň tomu taky bude odpovídat, proto raději psaní ukončím a přitulím se.

sMěj se krásně

Adéla

čtvrtek 16. února 2017

Dopis desátý

Ahoj Marto,
když v komentáři pod osmým dopisem píšeš o své zlobící matičce, mám trochu dojem, že se neumí úplně vypořádat se ztrátou svojí dcery. Odešla jsi ji ke svému muži, založila si rodinu a osamostatnila se. Určitě si to racionálně uvědomuje, ale racionální uvědomění nemusí vždy jít ruku v ruce s jednáním...
Zkoušela jsi ji říct o svých pocitech? Určitě ano, ale myslím, že ji máš moc ráda a chceš s ní mluvit a přeješ si být její dcerou i přes odstěhování..

Já to zkusila. Přes sebestřednost moji matičku spíš zajímal její obraz v očích ostatních. Nepostřehla jsem snahu pochopit můj pohled na věc, vysvětlit si její, najít nějaké řešení. NĚJAKÉ, byť minimální.

Se sebestředností nic neudělám. Jedninou možnost vidím v přijetí sebestřednosti svojí matky a poučení se z chyby předchozí generace.

Víno mi ale pomohlo z ní dostat příčinu agrese. Stará se o své dva sourozence. Zvládání všeho sama se pro ni stalo natolik životním stylem, že odmítá říct si o pomoc. Umírající postižená sestra v jejimž starání a závislosti postižené sestry na ni našla svůj životní smysl, velké nemovitosti, společenská izolovanost... Na kom si lépe vybít emoce, než na tom, koho porodila?  Navíc si to zasloužím, protože mám tu drzost snažit se ji sehnat opraváře, který by ji opravoval věci, dávám ji odkazy na sociální služby, které náš systém nabízí.

Prosila jsem ji o vyhledání psychologa. Přesně ale jak říkáš - na to, že někdo potřebuje pomoc, si musí přijít každý sám, což si většinou nepřijde.

Když jsme jeli s Petrem z druhého dopichu, v rádiu vysílali zprávu o ženě, která zabila svou matku v hádce. Matkovražedkyně prý trpěla psychickými poruchami. Dokážu si představit, že mamá sklidila plody své práce...

Dále píšeš o tom strachu. Marto, nemůže být začarovaný kruh strachu, o kterém píšeš, výsledkem naší postkomunistické výchovy?

Před dvěma dny jsem měla konverzaci s kamarádkou. Pracuje s američany. Jejich ambicioznost ji nutí stahovat se do sebe. Nedělám si obavy, že stahování se do sebe je v jejím případě jen pocitová, na druhou stranu jsem včera měla podobný pocit a vzpomněla si na ni. Potkala jsem souseda a ten mě podrobil křížovému výslechu, kde pracuji a co že tady tak nejsem. Ač mě jeho křížový výslech a nepříjemnost zásahu do soukromí zaskočila, přistihla jsem se jak se v roli hodné holčičky snažím poslušně vymluvit ve snaze udělat dobrý dojem. Do toho přičti důležitost pohledu ostatních u mojí matky..

Přivedlo mě to k myšlence o naší výchově k extrémnímu strachu z odsouzení, z vlastní špatnosti. K tomu, abychom byli poslušní, nikdo si o nás nic nemyslel, neměli jsme názor, nevyčnívali... Zpětná vazba je důležitá, ale proč jsme se taky nenaučili diskusi o vlastních pocitech? Tak nějak si všechno bezemočně vyříkat, pochopit se vzájemně...

Včera jsem měla hodně divnou náladu. Nevím, jestli mnou zmítaly nálady doprovázející menstruaci nebo přesun na pár dní z Brna do Karviné způsobil, že na mě všechno dopadlo.

Vším myslím nemocného Petra, posouvající se vztah, vlastní pasivitu v Brně a odklad zálib, abych byla ve společnosti muže svého života, lidé s utrápenýma očima, které potkávám cestou na Žlutý kopec, moralizující sousedé, sbírající podněty o mém soukromí pro konverzační témata s ostaními, hrozba revmatické artritidy díky problémům s okem a hrozící rozpad všech zálib, hodnot, radostí, nefunkční rodinné poměry, šok z rozdílu ve standartech pořádnosti u Petra a u mě, prohloubení pocitu vlastní neschopnosti...

Nevím. Vlastně ani nevím, kudy je cesta ven. Ostatně ted bych měla být na kontrole u oftalmoložky, obvolávat obvodní lékařku a zařizovat si vyšetření. Chci ale psát, být doma, dopsat to všechno, udělat si pořádek v domě i sobě. Jít si zaběhat, projet se na kole. Být večer na tréningu.

Chci si udělat bezstarostný den vzorné hospodyňky. Asi ale zavolám Petrovi, co jeho bolavá záda, na gynekologii, co výsledky. Ať mám aspoň trošku pocit, že jsem NĚCO udělala.

Už teď jsem ulevila svým emocím a špatnému svědomí z toho, že píšu málo. Zápisek je i na hlavním blogu.

Vzhůru do všeho půl je hotovo!!

Pohlaď mi svého malého andílka Jáchyma.

Adéla

středa 8. února 2017

Dopis devátý

Ahoj Marto,
od posledního dopisu uběhlo jedenáct dnů, ale na zážitky, které jsem prožila to je jakoby jednotlivé dopisy dělilo půl roku.

Ani nevím, kde začít. Co napsat dříve.. V sobotu pustili Petra z Masarykova onkologického ústavu, když jsme se setkali, tiskl si mě do náruče a odmítal mě pustit. Víš, my se tulíme a zamilovaně koukáme do očí přes půl roku, jenže tohle bylo TAK intenzivní!!! Něco, jako když se trápíš a pak přijde odměna, kterou si můžeš všechna ta trápení vynahradit. Pořád mě hladil po vlasech a po tváři. Tiskli jsme se k sobě až by to mohlo připomínat návrat z fronty vysloužilého vojáka. A vlastně ani připomínat by to nemuselo.

Rakovina je válka. Chemoterapie je krutý boj. Hodně krutý boj a ten nejkrutější boj. V pondělí jsme byli v Masarykově onkologickém ústavu. Petr tam byl na několik vyšetření a dopich (z toho, co jsem pochopila, je dopich forma chemoterapie). Už v Masarykově onkologickém ústavu jsem vedle sebe měla hromádku neštěstí, ale doma už Petr nebyl jen hromádkou neštěstí. Byl v deliriu. Zvládal jen ležet a ani z toho mu nebylo dobře. Jestliže je zkouškou vidět svého zbožňovaného v nemocnici, pak dva dny po dopichu jsou čirým, neředěným peklem. Trápí se a ty mu nemůžeš pomoct. Nemůžeš se ani vybrečet, protože jste v maličké garsonce a není místo, kde by tě nebylo slyšet.

Naštěstí co den, to posun. O dvacet procent lépe. Včera mě vzal do Louky - domů. Po patnácti letech, kdy mi urputně s nasazením života bránil. Umím si představit, že se bál, jestli vyjdu s jeho bratrem. Petrův bratr je totiž neuvěřitelně ale opravdu neuvěřitelně upovídaný a hodně dominantní. Asi byl jako starší bratr mít všechny na povel. Já jsem zase hodně vzpupná. Na druhou stranu mi ale bylo s jeho bratrem poměrně příjemně. Chvílemi byla jeho komunikativnost náročná, ale když mi došla nesmyslnost debaty a nedůležitost tématu, jenom jsem ho poslouchala.  S jedním Sedlákem jsem se už dost natrápila, nevidím důvod si čeřit emoce s dalším. Pokud vyloženě nebude páchat sebevraždu, pak jsem připravena Petrova bratra přijmout s jakýmkoli názorem a mírou ukecanosti nebo dominance. Jen se bude muset poprat s mým občasným nevnímáním.

Přišla i Petrova sestra. ONA je TAK okouzlující, živelná, sympatická a charismatická! Za svůj život jsem viděla už hodně charismatických lidí, ale takhle její charisatičnost je ojedinělá. Má laskavé, srdečné a zároveň nezkrotné charisma! Sourozenci si hodně povídali. Neorientovala jsem v reáliích  a osobách jejich konverzace, tak jsem je nechala si povídat. Oba Petrovi sourozenci mě po očku kontrolovali.  Víš, Marto, asi jsem první žena, kterou si přitáhl.

Mají hodně velký dům a hodně stavení, které jsou perfektně udržované. Milan, Petrův bratr, musí být neuvěřitelně pracovitý a schopný. Divím se, že se o něj i přes dominanci a složitost povahy nekonají líté boje. Když jsem viděla ten pořádek, ve kterém Petr vyrostl, styděla jsem se za sebe. Petr mě musí mít víc rád, než si uvědomuju. Jsem totiž z brutálně nepořádné rodiny. Nepořádek, ve kterém jsem vyrostla je pro mě často stínem. Sice jsem už udělala velký pokrok, ale pořád mám ještě před sebou hodně velkou cestu. A když jsme se tak vraceli z Petrovy rodné hroudy, docházelo mi jak moc práce ve všem ještě před sebou mám. Že vztah je boj, jsem ti brečela na rameni už v několika předchozích dopisech. Teď už mi je jasné, že jsem ještě netušila, kolik osobních malých válek mě ještě čeká.

Jednu malou válku jdu zrovna vézt, trošku tu poklidit. Po snídani. Zkusím taky Petovi připravit snídani.

TAK ČAU.